Mám práci!

25.11.2011

Třikrát hurááá. Mám práci! Ale vemem to popořadě. Po tom co jsem odjel z Napier, tak jsem zamířil za Dominikem (to je jeden kluk co byl také na začátku ubytovaný v Aucklandu u Pavla) do Hastings. Celkově je tady zhruba o týden déle než já, takže má menší náskok a tudíž už i práci. Chtěl jsem se ho zeptat na pár věcí a podívat se jak bydlí. No bydlel pořád v autě, ale na nějakém pozemku, kde byla jakási budova, ve které se dalo něco ukuchtit v kuchyňce, posedět ve společenské místnosti s ostatními „spolupřespávačivautech“, dojít si na WC a případně vyprat špinavé věci. Ale žádný zázrak. Šedesát dolarů na týden není špatný, ale spoluobyvatelé Indové jsou neskutečný prasata. :-)

Tak nějak jsem trochu doufal, že bych přes něj něco sehnal, ale sám mi povídá, že ten sad, kde aktuálně protrhává jablka je dost malý, že za pár dní bude hotovo a pak se musí porozhlédnout po něčem jiném. Tak jsem se ho alespoň zeptal, jak a kde je práci vhodné shánět, chvíli postál u stolu, protože tam nebyly už volné židle a jel někam přespat s tím, že druhý den začnu objíždět sady a vyptávat se. Přes nějaké agentury to moc nejde, protože se vše mění ze dne na den a zájem je velký. Hlavně v tuto roční dobu, kdy se čeká, až vše dozraje. Pak to bude teprve humbuk. Neříkám, že je to přes agenturu, tím mám na mysli ty místní organizace, které se tím přímo zabývají nemožné, ale pro mě ztráta času.

Druhý den začal brát sad po sadu a nějakou lámanou angličtinou se ptát, jestli by nebyla práce. V tomhle případě to mám trochu jednoduší, že jsem sám, protože jak jsem už psal, práce teď moc není. Každý sad je obrostlý velkým živým plotem, který je třeba  4 až 5 metrů vysoký, kvůli udržení toho správného mikroklima uvnitř sadu, takže není problém poznat, kam je možno zajet.

Ze začátku to šlo celkem dobře, protože jsem v prvním sadu narazil na nějakou paní, co mi povídá, že by její manžel nějakou práci pro mě asi měl, ať se ho jedu zeptat, že pracuje kousek dál v sadu. Tak jsem chvíli jezdil mezi stromy, abych ho našel, až za mnou přijel nějaký chlápek na čtyřkolce (asi to byl někdo jiný, protože byl tak o 20 let mladší než ta paní) a říká mi, že tady práce není, ale ať se zeptám vedle v sadu. Říkám mu, že OK, poděkoval jsem a jel vedle. Tam jsem narazil na další starší madam, která už tam něco řešila s mladým párem z Francie, kteří se taky ucházeli o práci. Představila nás, podali jsme si ruce (jsem ty jejich jména ve vteřině zapomněl) a pak se jí teda ptám na tu práci. Zase mě trošku navnadila, protože povídá, že práci má, ale že to musím řešit přes jejího kontraktora.

… Kontraktor je člověk, kterého mají sadaři najmutého, aby řešil novou pracovní sílu, papíry, smlouvy, výplaty a komunikaci s pracujícími. Každý trošku větší sad to tak má. Nevýhoda je, že při vyplácení peněz se musí myslet ještě na jednu osobu (kontraktor), která to samozřejmě nedělá zadarmo. Ale když to není Ind a podepíšete řádnou pracovní smlouvu, tak je to do určité míra záruka, že za odvedenou práci, taky dostanu zaplaceno. Zase tak moc dlouho tu nejsem, ale už znám lidi, kteří dělali pod Indem a pak taky nic nedostali. Naštěstí jen jeden den 12 hodin. :-) …

Takže mi paní dala kontakt na jejího kontraktora „Mike XY“, ať mu zavolám a poptám se. V duchu si říkám „Jasný, cinknu mu, pokecáme, když práce nebude, zajdem alespoň na pivko“, žádnej stres. Naštěstí jsem tam neměl signál, takže jsem si svoji angličtinu nechal na později, až budu někde na příjmu. No co, jednou se to stát muselo, takže jsem za chvíli (už o samotě) volal Mikeovi, jestli nemá job. Mike povídá, že se musí pozeptat, ať mu do smsky pošlu svoje jméno. Tak jsem mu ho poslal a jel to zkoušet dál. Načež se asi za hodinu Mike ozval (smskou), že práci má a kde teď jsem. Úplně nadšenej mu píšu, že se pořád pohybuju taky kolem a kam mám přijet. No dvě hodiny klid, tak mu zase celej nervózní volám, kde je problém a jestli četl ty moje dvě smsky. Něco mumlal a pochopil jsem, že mi ozve, až to bude tutovka. Pro dnešek jsem toho už měl plný kecky (objel jsem asi 10 sadů), takže jsem jel nakoupit jídlo a zakempit to k vodě.

Ráno jsem si udělal menší plán, kam se vlastně pojedu pozeptat, abych tedy nejezdil dokola kolem jedný čtvrti a vyrazil. Zase mi všude říkali, že teď  práce není, nebo v sadu nikdo nebyl a někde jsem nechával i na sebe i telefonní číslo. Ve výsledku to bylo horší než včera, protože tam nebyl ani náznak, že by se z něčeho práce vyklubala. Načež mi volá Mike a povídá, že můžu zítra nastoupit! Trochu jsem se snažil mluvit, ale pak jsme se radši dohodly, že mi pošle do sms v kolik a kde se zítra potkáme.

Takže ráno v 8:30 hod sraz na benzínce v Clive, což je kousek do Hastings. Měl jsem to 7km od místa, kde jsem spal, takže uplná pohoda. Mike přijel o pár minutek později, ale dal mi to předem vědět smskou, takže jsem se nezlobil, seznámili jsme se a já jel za ním na mé první pracoviště. Tam jsme sepsali smlouvu, předal jsem mu číslo účtu, IRD číslo a šlo se na věc. Předem jsem ani nevěděl co budu dělat, to jsem zjistil až po podopsání smlouvy, která byla ale univerzální, na veškerou práci v sadech. :-)

Mým úkolem bylo protrhávání jablek, alias thinning. Thinning se provádí v době, kdy ještě jablka nejsou zralá, tedy koncem listopadu až začátkem prosince. Jablka rostou v trsech a pokud je to mladý strom, tak by jablka po dozrání mohla zlámat větve nebo by strom nebyl schopen vyživovat všechna jablka dostatečně. A pro farmáře je samozřejmě lepší, když má míň jablek, ale velkých a lepší kvality než hodně malých a méně kvalitních. Proto se dělá thinning. Většinou po vás bude farmář chtít, abyste nechali z trsu pouze jedno nebo dvě jablka, samozřejmě ty nejkvalitnější a zbytek protrhali.

Já měl za jeden strom 3 dolary a za první pracovní den (naštěstí pátek, viz. dále) jsem jich stihnul udělat 20. Takže docela slabota, protože to ani zdaleka nedosahovalo minimální mzdy. Jednoduchou matematikou to dělalo 60 dolarů a minimálka tu je něco málo přes 100 za den. :-)

Ale byl to první den, řešil jsem spíš jiné věci. A to neskutečnou bolest palců na rukou. Správně se thinning dělá tak, že špatné, malé jablko vemete do dlaně, nebo mezi prostředníček, prsteníček a malíček a ukazováčkem a palcem z něj vytrhnete stopku, tak aby zůstala na stromě a ne na jablku. To je předpoklad, že strom nebudej úplně dobitej a zlámanej. Takže skončila šichta a já neměl vůbec cit v prstech a k tomu mě ještě neskutečně brněly, že jsem se ani nemohl vyspat na další den. Třeba takový rozepnutí kalhot je naprosto nemožná mise, když se nemůže použít palec. Proto jsem byl rád, že další pracovní den bude v pondělí. To jsem ještě zapomněl zmínit, že mám jaksi asi alergii na pyl. Takže jsem nebyl schopnej pracovat 10 minut v kuse, abych do toho alespoň jednou nekýchnul, nebo se nevysmrkal. Samozřejmě okamžitě ucpanej nos, takže jsem toho opravdu moc nenaspal.

Na pondělí jsem se ale už trochu připravil (teď je neděle) a koupil si zahradnický rukavice, zyrtec (prášek na mojí alergii), pro jistotu i respirátor a kapky do očí, protože jsem se včera ráno probudil jak v nějakým hororu. Přes noc mi všechen ten sajrajt z očí vytekl a já je měl zalepený tak, jako by mi je někdo za živa zašil. Ale moc práce teď není, takže musím bojovat.

Napier (Art Deco)

21.11.2011

V Tapu bylo zase 3G, takže jsem si hned ráno po snídani přečetl maily a napsal malé info domu, že stále žiju a kde jsem. Pak jsem se už vydal asi na poslední atrakci v blízké době, do města Napier, které bylo po výbuchu sopky v roce 1931 úplně srovnáno se zemí. Náhle měl Napier rozlohu o 40 kilometrů čtverečních větší, protože zemětřesení zvedlo některé části mořského dna až 2 m nad hladinu moře. Proto také letiště Napier bylo původně přístavem. Začal program urychlené přestavby a vzniklo jedno z nejuniformovanějších měst ve stylu ART DECO na světě.

Zase jsem zvolil procházku městem podle průvodce. Trasa vedla úplným centrem, kde byla jen pěší zóna a přilehlými uličkami navazujícími na hlavní tepnu Napier. Procházka to byla max. na 45 minut i s kávou a cestou byly vidět ty nejzajímavější a nejhezčí budovy ve stylu art deco. Vše je vidět v galerii. Na každém rohu byly dobové automobily a „kapely“ hrající songy ze začátku devatenáctého století, aby navodily tu správnou atmosféru při procházce městem.

Art deco zdůrazňuje detail: klikaté prvky, blýskavé svorníky, geometrické tvary a vycházející slunce jsou pro něj typické. Inspirací byly egyptské a mayské vzory.

K večeru jsem se jel ještě podívat na vyhlídku, která je pojmenovaná podle kopce „Bluff Hill“ na kterém stojí. Svět je opravdu malý, protože jsem tam náhodou potkal Honzu a Ivu, kteří přijeli na Zéland asi o den nebo dva později a byli také ubytovaní u Pavla. Byli na dnešní noc v kempu kousek odsud, tak jsem se k nim trošku přifařil, abychom si víc pokecali. Koupili jsme piva, jídlo a oni ještě nějaké hambáče na gril, který byl v kempu  volně k použití. Já jsem najedený byl, takže vychlazené pivo stačilo. Bylo to poprvé co jsem ho tady ochutnal a kontrétně to byl „Lion Red“. Naposledy jsem měl pivo v Praze. Další plus byl internet, který nebyl nějak časově omezený, ale každý dostal tiket na 150 MB dat s platností 14 dní. Tak jsem zase po delší době nahrál nové fotky na picasu, dopsal blog, kouknul na net a podíval se na pár dílů HIMYM. Výsledek byl, že jsem šel spát asi v půl třetí.

Na začátku jsem zmínil, že je to poslední atrakce v následujících dnech, protože nastal čas začít hledat práci. Za české peníze je tu draho a chci si další zajímavosti nechat na zdejší léto, kdy bude i nejhezčí počasí. Takže nějak hned po Vánocích a Novém roku. Lokalita Hawkes Bay je asi nejlepší na hledání práce v sadech. Centrum je město Hastings, kde se v ulicích prohánějí místní na traktorech. Samo Hastings je vzdálené od Napier necelých 20 km.

Wai-O-Tapu a Waikere Thermal pools

20.11.2011

Kolem Rotorua je spousta míst, kde může člověk vidět unikat plyny z nitra země, zahlídnout bublající bahno a různě zbarvené jezírka podle obsahu určité prvku. Jedním z nich je i Wai-O-tapu, což je termální oblast a rezervace spravovaná DOC (Department of Conservation) asi 18km jižně od Rotorua. Viděl jsem už nějaké fotky v Praze, tak jsem zhruba věděl do čeho jdu a to víc jsem se těšil. Akorát jsem tam byl bohužel kolem poledne, takže jsem promeškal gejzír Lady Knox, kteří místní zaměstnanci dráždí mýdlovými bublinkami každý den v 10:30 hod ráno. A on pak na základě toho chrlí termální vodu do několikametrové výšky. Protože je Wai-O-Tapu přírodní rezervací, jsou veškeré místní rostliny, živočichové a geologické formace přísně chráněny. Hustý porost keřů zakrslé Manuky, který prakticky obklopuje celou oblast je velmi hořlavý, stejně jako některé vyskytující se minerály. Z toho důvodu je v parku kouření přísně zakázáno. Překvapili mě hned u vstupní brány, kde se mě klasicky zeptali odkud jsem. Povídám, že z České Republiky, stejně jako vždycky a paní najednou šáhla pod stůl a vytáhla mi českého průvodce po parku. Takže měli hned pár plusových bodů, aniž bych něco viděl. Park měl tři části, barevně odlišené a každý úsek/okruh se s tím dalším protínal. Pokud člověk prošel všechny tři etapy, což doufám absolvoval každý, kdo tam byl, zabrala mu procházka zhruba nějakou hodinu a čtvrt. Na závěr jsem se nechtěně musel občerstvit v místní restauraci, když jsem viděl ty dobroty a dal si konečně tu jejich speciální kávu Flat White. Je to nápoj na bázi espressa s mlékem našlehaným párou, který se podává v normálním kávovém šálku nebo hrnečku. Vrstva našlehaného mléka na hladině by měla mít 2 mm, aby izolovala kávu.

Na odchodu jsem tam ještě zahlédnul prospekty o termálních bazénech, které byli vzdálené jen 6 km. Na fotkách to vypadalo dobře, tak jsem si říkal, že to bude klasika. Za normální vstupné jen ten velký bazén, kde bude milión lidí a všechno ostatní za příplatek. No ale co, teplá voda se zase po pár dnech hodila a 14 dolarů nebylo tak moc. Nakonec jsem byl překvapený a bylo dostupné vše, co bylo v prospektu, kromě „private spas“ což bylo jasný. Ani tam ale nebylo tolik lidí, takže i ty normální bazénky byly celkem „private“. Pohodička. Během necelých čtyř hodin jsem se pěkně odmočil a k večeru vyrazil, abych stihnul ještě popojet kousek dál a najít dobrý flek na přespání. Nakonec to bylo až u města/jezera Taupo na hezkém opuštěném parkovišti u vody. Se mnou tam byly ještě další dvě auta a to byli také nějací backpackeři, stejně jako já.

Rotorua

19.11.2011

Během dopoledne jsem ještě využil kuchyňku, umývárny a tajně elektriku v kuchyňce. I když to asi nemuselo být ani tajně. Jedna noc v kempu stála 15 dolarů a co jsem pochopil, tak to bylo včetně elektriky. U každého místa pro campervan je stojan se zásuvkou. Problém je, že to má speciální koncovku, něco jako našich 380V, ale je to jen vysokoamérová 240V, kterou samozřejmě nemám. Hned jsem se po ni začal shánět, v obchoďáku Mitre stála hrozivých 107 dolarů, ale byla zase včetně nějaké superochrany a testeru, 15 metrů dlouhá. Mě by stačila obyčejná, klidně i kratší. Ještě zkusím warehouse v dalším městě. Zatím to je v pohodě, ale až začne být hnusně a budu muset být kvůli špatnému počasí zavřený třeba dva dny v autě, tak bude elektrika na filmy v notebooku potřeba.  No, takže jsem dotankoval elektrikou vše co bylo potřeba, zabalil batoh a popojel kousek dál do města. Chtěl jsem si udělat takový okruh městem, doporučovaný v průvodci, takže jsem zaparkoval u první atrakce, u muzea Rotorua. Těžko tady budu lítat na vlastní pěst, když ani nevím, co je tu k vidění, takže jsem se striktně držel toho, co bylo psáno v Lonely Planet.

Ještě musím zmínit hrozivý smrad, který se táhne kolem celé Rotoruy. Leží v termální oblasti, všude je to samý gejzír, horké prameny, ale hlavně síra ve vzduchu. Něco jako zápach zkažených vajec. Chvíli jsem obviňoval i sebe, když jsem do města přijel. Nemám tu zrovna lázně a teplou vodu každý den, ale pak jsem se dočetl, že je to právě síra, která všude uniká na povrch.

… Okruh trval něco málo přes hodinku včetně Maorské vesnice, kde byly vidět původní originální stavby celé zdobené vyřezávaným dřevem. Dovnitř byl přízný zákaz, takže koukačka jen z venku. I tak to ale bylo zajímavé. Celé jsem to zakončil v restauraci Fat Dog, doporučovanou průvodcem. Dal jsem si Caesar salát s kuřecím masem.   Doufal jsem v normální porci, když jsem byl najedený, ale bohužel. Klidně to mohlo obstát jako hlavní chod. Takže jsem se odkulil ještě na chvíli k vodě, k jezeru Rotorua, které na dálku soupeří s největším jezerem na Novém Zélandu, jezerem Taupo v adrenalinových zážitcích. Je tu možnost seskoku padákem, vyhlídkové lety letadlem, vrtulníkem, zorbing, jetboat (čluny s tryskovým pohonem), bungee-jumping, rybaření a další věci na které si teď nevzpomenu. Bohužel je ale pořád stále jaro, fouká vítr a lidi nikde. Sám jsem na to jít nechtěl a mokrej jsem taky zrovna být nepotřeboval. Mám teď na mysli ten jetboat. Takže si to nechám na později, až bude více teplo a za nějaké to osvěžení budu jen rád. Stejně jsem ale čekal, že se někdo chytne a já se alespoň podívám o čem to je. Nestalo se tak.

Te Puke (Kiwi360)

18.11.2011

Touhle károu jsme jezdili po sadu

V Te Puke jsem měl naplánovanou atrakci Kiwi360. To je jeden s největších sadů kiwi a hlavně pořádají exkurze do svých „zahrad“. Za zhruba 40 minutový výlet s výkladem, ochutnávkou různých výrobků a možností se něco koupit zaplatíte 20 dolarů. Jede se pak takovým vláčkem pro zhruba deset lidí sadem, kde se z reproduktorů valí informace o tom co právě vidíte kolem sebe. Pěstují se zde i jiné plody, jako citróny, pomeranče, mandarinky a jistě i další ovoce jako vedlejší činnost. My jsme pak zastavili přímo u kiwi sadu, kde jsme si mohli vyfotit malé zlaté kiwi, které je asi 3 týdny napřed před klasickým zeleným, které mělo zatím jen květy. Rachel na nás začala chrlit informace, takže většina Novozélanďanů a dvě ženský z Anglie byli celkem v pohodě a měli i doplňující otázky. Já jsem bohužel rozuměl jen části. To mě mrzí, protože to co jsem pochytil, bylo hodně zajímavý. Na konci prohlídky jsme ochutnaly různé výrobky z kiwi. Já měl med od včel, které opilují jejich kiwi sady a víno, které má menší počet procent alkoholu. Pak jsem si ještě na památku koupil kiwi dlabadlo. Z jedné strany je to pilka na rozpůlení samotného kiwi a na druhé straně taková lžíce na vydlabaní. Ještě jsem se zapomněl zmínit o kontrolách na letišti, když jsem přijel. Rachel povídala, že zhruba před deseti měsíci jim tam někdo přivezl chorobu, která napadá kiwi stromy, takže sad na který se díváme asi dlouho plodit nebude. Proto po příjezdu imigrační úředníci všem kontrolují turistické boty, stany a další věci, kde by mohla být „nakažená“ půda. Jakmile něco z toho přiznáte, jdete na detailnější prohlídku. Já měl jen turistické boty, naštěstí na sobě, tak jsem jen ukázal podrážku a šel dál.

Pak jsem to namířil do Rotorua a hledal jsem po cestě kemp. Přece jen bylo na místě se po pár dnech osprchovat, tak jsem zakotvil v kempu s názvem Redwood, jen pár stovek metrů od samotného centra města. Dobrá výchozí pozice pro zítřek, kdy jsem se chtěl podívat do centra města.

Tauranga a Mt Maunganui

17.11.2011

Ještě toho dne jsem se hnal přímo do města Tauranga, kde jem doufal v 3G signál, abych si mohl zase přečíst maily a vyřídit ostatní věci. Očekávání se naplnila a internet tam opravdu byl. Super město, už třetí s pokrytím. Takže jsem zastavil na klidném místě a začal datlovat do telefonu. Moc pohodlné to nebylo, ale jinou možnost jsem neměl, abych nemusel zase vytasit další dolary. Moc by mě zajímalo, kde ty lidi nacházejí volně dostupné wifi sítě. Párkrát jsem to zkusil i v knihovnách, kde spousta cestovatelů píše, že mají internet zadarmo, ale všude to bylo stejné. Nějakých plus mínus 2.50 dolarů za 15 minut. To je tak dobrý na kontrolu mailů, ale já potřebuju nahrát fotky ze svého notebooku, aktualizovat blog a další. Takže jsou pro mě zajímavější wifi sítě, kde můžu použít vlastní notebook. Doufám, že bude někde internet alespoň součástí ubytování v backpackerech nebo hostelech. Ale tam se podívám, až budu vydělávat, jinak bych tady hodně rychle skončil.

Pak jsem jen zajel do místního PAK’nSAVE, abych dokoupil pečivo a další drobnosti a chtěl jsem někde tady přespat, protože tu je internet. :-)

Výhled na město Mt Maunganui

Dal jsem do navigace horu/kopec v Mt Maunganui, což je město, které s Taurangou sousedí jen přes most, kde jsem se chtěl následující den vyškrábat na vrchol Mt Maunganui (232m). Zatím pořádám takové basic výpravy, abych poznal o čem to je, než se vydám do nějakých tisíců. Chodím celkem spořivě a nikam se neženu, abych nebyl splavenej, protože teplá sprcha tu zrovna na každém rohu není. Po cestě nahoru jsem potkával samé sportovce, kteří každé ráno běhají kolem hory, to je nějakých 2,9 kilometrů, nebo to vemou nahoru a dolu. Vede tam několik cest a většina volila variantu nahoru tou strmější cestou po schodech a dolu výklusem podél celého kopečka. Celkem jsem je obdivoval, protože já bych to klusem po těch schodech nahoru nedal. No a na vrcholu už byl krásný výhled na celé město Mt Maunganui. Já jsem šel nahoru cestou, která je i pro 4x4 automobily, takže ta víc pohodová a dolu po schodech na druhé straně hory. V základním táboře se mi celkem klepaly nohy, protože schodů je tam opravdu dost a já už jsem nějaký ten týden nesportoval. Ještě jsem se podíval po městě, kde jsem poprvé viděl něco jako hotel pro turisty. Byly to takové věžáky s lodžií, dole kavárničky, restaurace a větší koncentrace lidí. Je to taky vyhlášená pláž pro surfaře. Takže to tady v létě musí vypadat. To si myslím pro dnešek stačilo. Doplnil jsem palivo a jel do středu severního ostrova, do města Rotorua přes Te Puke (hlavní oblast pěstování kiwi na Novém Zélandu).

Poloostrov Coromandel (Cathedral Cove a Hot Water Beach)

15.11.2011 – 17.11.2011

Z Aucklandu jsem měl namířeno po silnici SH25 kolem celého poloostrova Coromandel, kde mě nejvíce zajímali místa Katedrálový záliv a pláž, kde z hloubky vyvěrají horké prameny. Cesta vedla kolem západního pobřeží, kde byly zase samé hezké panorámata, ale silnice byla uzoučká a hned vedle útesu, kde nebyla žádná svodidla, či nějaké podobné zabezpečovadlo. Tady je to občas vůbec trošku o ústa a člověk si musí dávat pozor na cestu. Už když jsem jel cestou zpět z Cape Reinga dolů po západním pobřeží, tak jsem se divil, že nikde nejsou žádné značky, natož svodidla. Prostě jen sráz dolu hned vedle silnice. Takže se cestou nemůžu moc kochat a musím sledovat silnici. Je to poloostrov hornatý, takže jsem se chvíli šplhal nahoru, pak dolů, následně zase nahoru. Cestou je hodně pěkných odpočívadel, kde se dají udělat nádherné fotky krajin, kopců a zálivů. Samozřejmě ani zde nechyběly ovce a krávy na svazích. Používají je tady místo sekaček, jinak si nedokážu představit, jak to může být tak hezky zastřižené. Nebo tu mají speciální trávu, která roste maximálně do 10 až 15 centimetrů a pak se růst zastaví.

V první půlce cesty mi nepřipadalo nic až tak moc zajímavé, takže jsem pomalu jel rovnou až k Hot Water Beach, která je po cestě trošku blíž než Cathedral Cove. Zaparkoval jsem poblíž pláže a dle plánku u vstupu jsem se vydal k horkým pramenům, které byly cca. 600m od parkoviště. Tady jsem poprvé na Zélandu viděl u nějaké atrakce víc lidí pohromadě. Takových 80 kousků na cca. 50m pláže. Prostě normální Bibione. Každý měl v ruce lopatu a dělal důlek na sezení, aby si užil vlastní lázně. Funguje to jednoduše. Vždy 2 hodiny před odlivem a 2 hodiny po něm si můžete rýčem vyhloubit cca. 2m od vody důlek v písku a čekat až narazíte na horký pramen. Poté se můžete jen tak povalovat a relaxovat dokud voda nevychladne. Já jsem lopatku neměl, ale nějakýmu nemčourovi se protrhla hráz a všechna jeho teplá voda z vyhloubené díry tekla přímo mě pod nohy. Takže jsem taky okusil. Myslel jsem, že to bude jen trochu teplá voda a všichni z toho nadělaj. Ale byla opravdu tak horká, že se v ní pomalu nedalo stát. Byl to zajímavý kontrast s tou ledovou vodou v moři dva metry opodál. Pomalu už začalo zapadat sluníčko, takže jsem se posunul do města Hahei, odkud se už jde pešky ke Cathedral Cove. To jsem si chtěl nechat na druhý den, kdy budu mít dost času. Zaparkoval jsem zase hezky pěkně u pláže, kde jsem měl suprový výhled a hned vedle byly i toalety. Vedle mě byla zaparkovaná ještě další parta lidí, která měla v úmyslu to samé. Pustil jsem si pár dílů „How I Met Your Mother“ a těšil se na zítra.

Ráno jsem dal snídani, hygienu a trošku jsem promrskal slovíčka a anglickou gramatiku, abych se zase trochu posunul a obohatil svoji slovní zásobu a vyrazil na parkoviště odkud se šlo pěšky ke Katedrálové zálivu. Byla to procházka asi na 45 minut, jedna cesta, takže krát dvě. Cestou byly ještě nějaké malé odbočky k různým dalším zálivům a zákoutím, ale to jsem neabsolvoval. Konec cesty bylo už jen několik schodů k samotné pláži, kde v útesu voda, vítr a já nevím co ještě všechno vymlela jakousi bránu, která nese název „Cathedral Cove“. Byla to taková hezká asi 150m pláž, která byla z jedna strany ohraničena útesem, kde shora kapala voda a tvořila takový malý vodopád a z druhé již zmiňovaným obloukem ve skále. Kousek od břehu byly v moři ještě malé ostrůvky, které tomu místu přidaly na kráse. Škoda, že voda ještě není dost teplá a nedá se koupat. Pár lidí si s sebou neslo i potápěčskou výbavu včetně neoprenu, protože je tam krásně průzračná voda ideální na potápění.

Zpět v Aucklandu

13.11.2011

Dnes jsem to směroval už rovnou zpět do Aucklandu za Pavlem, kde jsem nocoval na začátku. Zavolal jsem mu během dopoledne a vše si domluvil. Nebyl žádný problém, byl jsem s ním tak dohodnutý ještě než jsem vyrazil. Měla mi k němu přijít karta do ANZ banky a IRD číslo. Samozřejmě jsem byl rád, že zase budu chvíli na netu, vyřídím korespondenci, nahraju na web nové fotky, vykoupu se a vyperu co jsem zašpinil.

Kauri Park

12.11.2011

Hned v 7:45 hod ráno jel první trajekt na druhou stranu, do města Rawene, kde mě čekala benzínka. Vzal jsem plnou, zase byly trošku problémy s moji VISA kartou, tak jsem zkusil Mastercard, vzal si účtenku a mazal rychle pryč. Měl jsem naplánovanou delší zastávku v Kauri Parku, kde jsem se chtěl zase provětrat, tentokrát na čerstvém vzduchu v pralese. Pořád se tak nějak bojím, když jsem trošku dál od auta, jelikož tam mam všechny věci. Pas, telefon a peněženku mám sice pořád u sebe, ale notebook, kameru a další dokumenty fakt tahat neustále s sebou nechci. No hold si na to budu muset zvyknout. … Cestou byla nejdřív malá zastávka u největšího Kauri stromu na Novém Zélandu, který byl jen pár metrů od silnice, po které jsem jel. Problém je, že ty stromy jsou samozřejmě v lese, takže není moc prostoru udělat fotku celého stromu, jak jsou velké. Ale snad jsem to vyblejsknul nějak hezky. Další zastávka už měla větší parkoviště a u vstupu do pralesa/parku si každý musel umýt boty speciálním roztokem, aby se do lesa netahaly breberky a stromy nechcíply. Pak už vedle hezká cestička k samotným obrům. První po cestě byly Čtyři sestry. To jsou čtyři Kauri stromy rostoucí z jednoho kmene. Nejsou ani tak obrovské, takže zajímavost je pouze to, že mají jen jednu nohu. Další byl už samotný otec pralesa, tudíž nejstarší a také nejsilnější strom na NZ pojmenovaný Te Matua Ngahere. Bylo to opravdu neskutečné monstrum. Nevím jestli to bude z fotek dobře vidět. Tyto TOP stromy byly oploceny a vzdálené asi 15m od návštěvníků, takže jsem se mohl vyfotit až u stromu Yakas, který byl moji poslední zastávkou. Je to sedmý největší Kauri strom na NZ. Zdržel jsem se v pralese asi 3 hodiny, viděl neskutečné stromy, udělal další fotky a pokračoval dál po cestě. Zkusil jsem taky jeden fast food doporučovaný průvodcem, který se jmenoval obyčejně „Fast Foods“ na kraji města Dargaville. Dal jsem si fish Burgera a hranolky. Hambáč byl výbornej, dokonce tady do něj všude dávají plátky červené řepy, která mi dost chutná a samotná osmažená ryba byla taky super. V kuchyni byli samozřejmě Číňani, kterých tu je snad víc než u nás. Zajímavost byla, že mi toho hamburgera a hranolky zabalili do novin, stejně jako se balí mražené maso, aby dlouho vydrželo v chladu. Všechno je tu na způsob „Take away“, takže si lidé pokrmy jí někde v pohodlí domova. Pak už jsem hledal zase nějaký hezký flek na přespání, který jsem nakonec našel u zálivu v malém městečku kousek za Dargaville.

Písečné duny v Te Paki

11.11.2011

Spal jsem na parkovišti u Cape Reinga a ještě co nejdál to šlo, takže jsem tu noc byl nejseverněji spícím člověkem na Novém Zélandu. Prostě na samém konci světa. Dobrej pocit. Ráno jsem si dal ještě menší vycházku od mysu k pláži Te Werahi Beach, kde jsem opět cvakal spoušť ostošest. Vůbec se mi odtamtud nechtělo, ale dva dny stačí. Takže jsem se spakoval a jel k Te Paki, kde jsou obrovské písečné duny asi na 7 km čtverečních. Tam jsem si za 15 dolaru na hodinu půjčil sandboard, což takové klasické prkno do vody pro začátečníky. Říkal jsem si, že je to zase zlodějna za ty peníze, ale když jsem musel v tom vedru šplhat po rozpáleném písku 40m vysoko, tak jsem to přehodnotil. Nakonec jsem byl za 30 minut po čtyřech jízdách úplně mrtvej, tak jsem se jen trošku opekl na sluníčku a mazal do auta, protože jsem nebyl moc namazanej a slunce na tom písku pálilo úkrutně. Dalších 15 minut jsem si vysypával z kapes písek a oklepával se. Ale byl to zážitek, jsem rád, že jsem to zkusil. Taky sem si jistej, že bych na opravdový poušti nepřežil ani jeden den. A to je teprve jaro a Nový Zéland, žádná Sahara.

Dal jsem lehkou svačinu a jel dál na jich po západním pobřeží. Na celé cestě zpět až do Aucklandu byl pro mě zajímavý jen asi Kauri Park. To jsou jedny z nejstarších (až 2000 let) a nejtlustších stromů na celém světě. Chtěl jsem přenocovat někde před tímto parkem, abych měl následující  den dostatek času. No a to byl celkem taky dost zážitek, protože jsem si dal do navigace nějaké město, kde jsem chtěl zhruba spát a jel. Navigace ukazovala ať jedu následujících 24 kilometrů rovně, tak jsem ji vypnul, abych neplácal baterku. Projel jsem jedno město, které vím, že bylo na trase a další mělo být asi o další čtyři kilometry dál. Tak jedu, jedu, nějak jsem to nevnímal a po asi půl hodině si říkám, že něco nehraje. Benzín dochází a já nevim kde jsem. Tak zapnu navigaci a ta mi říká, že to město, které mělo být čtyři kilometry je kilometrů 46!!! Damn it. Asi bych se mohl nějak vrátit, ale jel jsem podle navigace, která mě vedla horama, kde nebyla ani asfaltka, neměl jsem signál na mobilu, začalo se stmívat a hlavně mi docházel benzín. Vzkaz pro rodinu. :-) No ale nakonec jsem se dostal tam kam jsem chtěl a dojel jsem. Navigace mi pak říká, odbočte vlevo a najeďte na trajekt. :-) Takže mi hned bylo jasný, proč jsem prvně jel dál po silnici a ztratil se. Kdo by to čekal, že? Aby to bylo všem jasný, tak v tom městě, asi 400m ode mě za vodou byla benzínka. A poslední trajekt mi ujel. Takže jsem se trošku vyklidnil, zaparkoval vedle mola a šel spát s tím, že ráno hned v 7:30 hod jede první loď na druhou stranu a tam si načepuju plnou.

Matai Bay, Kerekeri, Cape Reinga

10.11.2011

Ráno jsem posnídal a vyrazil do města Kerikeri, kde jsem měl naplánovanou zastávku jen kvůli doplnění paliva, protože na severu je benzín drahý a hlavně na posledních 100km není žádná benzínka. Zároveň jsem dokoupil pár potravin v obchoďáku New World, kde jsem byl poprvé a taky se mi zdál lepší a lacinější než Countdown, kde jsem nakupoval úplně na začátku. Podle informačních letáků, které jsem dostal v informačním centru a podle toho co píše průvodce Lonely Planet jsem si udělal zase malou zajížďku na poloostrov Karikari, na pláž Matai Bay, která má být ze zdejších nejhezčí. Tady jsem už měl větší radost než v případě Omaha Beach. Zaparkoval jsem na úpatí kopce odkud to bylo asi 300m na samotnou pláž. Výhled ze shora byl úžasný. Klasika, nikde ani noha, bílý písek a ještě bylo zrovna krásné počasí, takže jsem vytáhnul krém 50+ kvůli ozonové díře, která je nad Novým Zélandem nejtenčí na světě a šel nachytat trošku bronzu.

Pak jsem to vzal už přímo k mysu Cape Reinga, kam to bylo cca. 200km. Po cestě byly ještě nějaké atrakce, ale ty jsem se rozhodl navštívit až cestou zpět. Poslední ch 120km k majáku vede stejně jen jedna cesta, po které musím jet zpátky tak jako tak. Jak bude vidět z fotek, je to po cestě samý kopec zelený, kde se buď pasou krávy nebo ovce. Nikde žádný plevel, sedmikráska, jetel a podobná havěť. Prostě paráda, až se tomu nedá věřit. Cesta končí malým parkovištěm, kde už je vstupní brána od které vede asi 300m cesta k samotnému majáku. Dojel jsem tam akorát k večeru, takže tam kromě mě, byl jen jeden chlápek ze Španělska. Udělal jsem hromadu fotek, protože výhled na moře, okolní skaliska a pláže byl fascinující. Počkal jsem na západ slunce a odebral se auta, kde jsem do notebooku překopíroval fotky a šel spát.

Svítící červy, Paihia, Haruru Falls

9.11.2011

Cesta přes bažiny, kde roztou mangrovníky

Jak jsem psal včera, tak hned ráno jsem narazil na „Glow worm caves“ alias jeskyně se svítícími červy. Mělo by to snad být jediné místo na světě, kde se tyto zrůdy vyskytují. Byl jsem tam ještě před otvíračkou, která byla v 8:30 hod. Chvíli jsem počkal a pak už na mě kolem jdoucí paní volala, jestli chci jít dovnitř, že už můžu jít. Měl jsem průvodce nějakého Maora a na prohlídce jsem byl sám. Dost mlel, takže jsem mu rozuměl jen málo, hlavně takový blbosti, jako ať dávám pozor kam šlapu, pozor na hlavu až budu sestupovat a podobný nedůležitý věci. Vždycky když zhasnul, tak jich na stropě svítilo stovky. Když člověk zakloní hlavu, aby se podíval vzhůru, tak se mu automaticky otevře pusa. Můžete si to zkusit a on mi teprve až po 10 minutách povídá, ať mám zavřenou pusu, když se dívám nahoru, nebo mi tak nějaký spadne. :-) … Ke konci mi ještě říkal, že se na červíky přijel podívat i Bill Gates, takže to tam museli na pár hodin kompletně celé uzavřít. No přijel, samozřejmě by to nebylo to správné haló, kdyby přijel po silnici. Takže přiletěl asi třemi vrtulníky.

Dál jsem pokračoval do města Paihai, kde jsem si vybral pár dolarů, abych měl na různé vstupy a případně kempy nějakou hotovost. Skoro všude berou karty, snad na víc místech než u nás, ale když je člověk mimo civilizaci, tak nemá na výběr a bez peněz v kapse se neobejde. Hned vedle Paihai je přírodní rezervace Waitangi, kde byla podepsána smlouva mezi místními maorskými náčelníky a představiteli vlády královny Viktorie. Je tady spousta míst k vidění, ale já jsem se vydal na první větší cestu k vodopádům Haruru. Cesta tam a zpět byla na necelé tři hodiny. Cca. 10 km přírodní rezervací podél řeky Waitangi. Všude psali, že je tam hezké koupání, tak jsem s sebou do batohu vzal i plavky. Počasí na koupání zatím není, ale už jsem se potřeboval malinko opláchnout. Ještě jsem se cestou lesem celkem zahřál, takže to nebylo od věci. No ale voda je opravdu studená, bylo tam i pár lidí, takže jsem nedělal scény a jen si smočil nohy. Cesta vedla i přes bažiny, kde rostou mangrovníky, které jsou zvláštní svými kořeny, které koukají z bažiny kolmo nahoru. Jako kdyby někdo kolem každého stromu zapíchnul stovky špejlí. Po návratu jsem sednul do auta a už zase hledal místo na přespání. Nejel jsem daleko, jen okraj Paihii, kde bylo stanoviště pro campervany. Jedna noc 12 dolarů + 2 dolary sprcha. Řekl jsem si, že za kemp budu platit jen v případě, pokud budu potřebovat sprchu, protože zajít si na záchod a vyčistit zuby můžu skoro kdekoliv a spím v autě. Tak nevím proč bych měl za to nic někomu platit. No ale tohle byl ten případ, kdy jsem se chtěl osprchovat, takže jsem se tam „ubytoval“.

Orewa, Red Beach, Whangerei, Omaha Beach

8.11.2011

Ráno jsem hned otestoval můj nový stolní vařič a připravil si kávu k snídani a posnídal ještě na Red Beach. Pak jsem udělal rychlou hygienu na místních toaletách (zuby, obličej, ruce), naházel vše do plastikových boxů a vyrazil směr Whangerei. Cestou jsem si udělal zastávku na další pláži, konkrétně Omaha Beach, kde měl být krásný bílý písek. Byla to trošku zajížďka z hlavní silnice, tak jsem doufal v zázrak. Ten se ale nekonal, nebylo tu nic extra k vidění, prostě normální pláž. Zdržel jsem se asi 20 min., udělal pár fotek, aby se neřeklo a pokračoval dál po cestě.

To město Whangerei byla teprve bomba, protože tu bylo 3G pokrytí. :-) Takže jsem nastartoval telefon, vyřídil pár mailů, udělal check-in na foursquare a jel nakoupit zásoby jídla do PAK’nSAVE, abych měl následující dny co papat. Kromě jídla jsem nakoupil i jar a houbičky na mytí nádobí na které jsem zprvu zapomněl. Pak jsem se šel podívat do města, kde jsem si nabral free mapy severního ostrova. Přece jenom navigace žere baterku, tak se musím podle něčeho orientovat, když nebude elektrika. Město to bylo krásný, všude samý krámek, jen patrové budovy, sluníčko svítilo,…:-)

Trochu jsem se pokochal a jel dál na sever. Cestou už jsem hledal nějaké vhodné místo na přespání, protože mě za pár kilometrů čekaly další novozélandské atrakce, které už by v pozdní odpolední hodinu nebyly přístupné. Nakonec jsem sjel z SH1 na vedlejší nezpevněnou silnici a asi po jednom kilometru jsem to na hezkém plácku vedle silnice zakempil.

Šestý den, klíč na kola, směr Northland

7.11.2011

Potřeboval jsem doladit drobnosti, abych už konečně vyrazil a taky něco viděl, když už tu jsem kvůli tomu cestování. Zbývalo mi sehnat od Pavla klíč na kola, což byl trošku problém, protože mám na autě litá kola, které mají kolem šroubu tak málo místa, že tam nepasoval žádný klíč. Nakonec mi musel dát velkou řáčnu z goly a jeden ořech. Nebyl nadšený, ale co můžu dělat. Když nedej bože píchnu,  tak to kolo musím nějak dostat dolu. Budu se pak stejně vracet přes Auckland až pojedu dolu, tak mi do té doby sežene nějaký klíč, který tam bude pasovat. Taky mi nesvítily světla, fungovaly jen parkovačky a dálkové. Tak mi koupil nové H4. Bál jsem se, aby nebyl problém někde v elektronice, když zrovna obě potkávačky nesvítí a ostatní jo. Ale naštěstí po výměně všechno OK. Poslední věc byla umýt čisté nádobí. :-) Protože třeba na pánvičce byly takové černé kusy čehosi, když jsem po ní přejel rukou. Taky se není čemu divit, stála neuvěřitelné tři dolary. To je necelých našich 50 Kč. Na závěr jsem ještě zajel k benzínce a vzal plnou nádrž. Jsem zvědavý na spotřebu, když jsem byl teď zvyklý v peugeotu na 1,4 HDI, kde jsem najel na jednu nádrž skoro 900 km.

Orewa Beach

Vyrazil jsem a první zastávku jsem měl naplánovanou ve městě Orewa, která je jen 30 km od Aucklandu. Dostal jsem tip od lidí, kteří už na severu byli a zde se také zdrželi. Konkrétně na pláži Red beach, kde se dá zadarmo přespat. Jelikož mám navigaci, nebyl problém se tam dostat na první pokus bez nějakého bloudění. Zaparkoval jsem asi 10m od pláže a šel nejdřív do města hledat informační centrum, kde mají zdarma mapy. Ty se hodí, abych tak nějak orientačně věděl, kde se zrovna nacházím. Dá se to tak nějak i vyčíst přímo z té navigace, ale budou teď trošku stresy s elektrikou, tak bych se měl pokud možno naučit pracovat s papírovými verzemi slovníku, map, zápisníku aj. :-) Informační centrum jsem našel, „pokecal“ si s paní na Íčku (informační centrum) a šel zpět k autu.

Tam jsem si vzal batoh, foťák, bundu a vyrazil se podívat po pláži, kde nebyla ani noha, krom asi pěti teenagerů, kteří tam zkoušeli surf  směrem po pláži v mělké vodě (10 – 15 cm). Šel jsem až na konec, kde začínaly skály a zpět. Byl to výlet asi na 2 hodiny. Trošku mě to navnadilo, když jsem viděl tu vodu, pláže a před spaním jsem si musel pustit film „Surfer, dude“.

Patý den, měnič napětí do auta, potraviny

6.11.2011

Zbývalo mi dokoupit měnič napětí do auta do 12V zásuvky, které mám v autě dvě. Takže můžu v zádu za jízdy nabíjet notebook, foťák a kameru a vepředu mám zapojený telefon s navigací. Díky bohu za ni a za to, že jsem se dobře v ČR připravil a do telefonu ji nacpal. Protože tady vůbec nevím, která bije. Mapy jsou drahý, když je pozdě večer a jede se za tmy, tak mi je mapa stejně na nic, když žádnou odbočku neuvidím a ještě jedu zatím sám, takže nemůžu koukat do mapy a ještě řídit. Ne že by mi tohle u nás nějak vadilo, běžně jsem držel volant nohou, v jedný ruce jídlo nebo pití, v druhý telefon a ještě jsem musel řadit. Ale tady jsem pořád vykulenej a musím se hrozně soustředit na jízdu. Takže i s automatem jsem zaměstnanej až až. :-) Snad to brzo bude lepší. No takže jsem dostal tip, kde se dá měnič sehnat, naťukal to do navigace a vyrazil. Bylo to asi 13km někam do města, takže bez navigace uplnej unreal. … Paráda, měnič mám, dalších 63 dolarů mínus, ještě nakoupit nějaké jídlo co vydrží v autě a zítra můžu konečně vyrazit. Zajel jsem tedy do již zmiňovaného PAK’nSAVE a koupil základní potraviny. Cukr, sůl, pepř, olej, marmeládu, chacapic, kafe, džusy, muffiny, šunku, sýr, pečivo, sušenky a další drobnosti. Zase to stálo dost doláčů, ale je to investice na delší čas. (Balení kafe, pytlík cukru, půl kila soli apod.) … Abych byl kompletní, tak mi ještě zbývala redukce do novozélandské zásuvky, která byla potřeba i do toho měniče, který samozřejmě neměl klasickou českou koncovku a lžíci, protože ve warehousu měli balení jen třeba po pěti kusech. Na to byl ideální „dollar shop“, kde mají takové různé blbosti za pár kaček. Obdoba našich krámů vše za 20, 50 a 100Kč. Takže jsem nakoupil, hned měnič otestoval, jestli jsem nekoupil nějaký slabý, aby mi „utáhnul“ notebook. Nastartoval jsem, zapojil počítač a 3x hurá, nabíjí se. Tak snad nebude problém ani na cestách.

Dnes nebylo moc hezky, takže jsme se po zbytek dne dívali u Pavla na nějaké filmy, co tady měli lidi na externích HDD a večer jsem se zase a naposledy u Pavla odebral na kutě do auta. Večer je celkem dost zima. Asi jako u nás na podzim, když přes den svítí sluníčko, tak je venku celkem příjemně, ale jakmile zapadne, je kosa je kosa jako v prd***. :-) Ale mám kvalitní spacák a auto za chvíli ještě „vydejchám“, takže je mi celkem teplo.

Čtvrtý den, přepis a vybavení auta

5.11.2011

Dnes jsem se měl stát hrdým majitelem nového vozu. Posnídal medové vločky s mlékem, k tomu jsem měl ještě nějaký jogurt z Countdownu, což je takový dražší obchoďák tady na Zélandu, jak jsem později zjistil. Takže to tu zas tak drahé nakonec není, jak jsem zprvu myslel.  Nejlepší je asi kupovat potraviny v PAK’nSAVE, kde třeba stejný džus stojí o dolar méně než v Countdownu. Mimochodem tady mají výborné džusy a celkem za rozumnou cenu. Tři litry vyjdou na čtyři dolary, což je nějakých 58 korun. Vůbec mi připadá, že tady jsou lidi a hlavně původní obyvatelé Maoři trošku při těle. Taky se není čemu divit, protože všechno prodávají v mega baleních. A většinou mají skoro na každou věc akci, že když si člověk koupí dva stejné výrobky, celkem dost ušetří. Takže je potřeba koupit dvě bagety, dvakrát balení šunky apod. Ani nevím jestli jde třeba koupit jeden jogurt, protože všude v regálech mají balení po šesti, když si chce člověk koupit plátkový sýr, tak základní balení je asi 3x větší, než ta samá klasika v Čechách a takhle bych mohl ještě chvíli psát.

Ještě jedna zajímavá odbočka k Maorům. Venku je počasí tak nějak na kraťasy a tričko, občas je potřeba vzít na sebe softshellovou bundu, protože fouká. Je tu pořád jaro. Ale Maorové chodí snad všichni strašně na lehko, takže kraťasy a tílko je samozřejmost, ale většina z nich chodí BOSA. Takže v krámě normálně mezi těmi lednicemi na studené podlaze bez bot jako by se nechumelilo. Venku to samé. Co jsem zjistil, tak většina baráků je typu „bungalov“ a nevedou zde žádné ústřední topení! Takže na zimu akorát vytáhnou přenosné topení, kterým vytopí nějakou místnost. Proto jsou asi otužilejší, než ostatní přistěhovalci.

No takže jsem jel s Pavlem na poštu do centra, protože byla sobota a malé pošty na kraji města mají zavřeno. Přepsání auta na nového majitele je opravdu záležitost na několik minut. Tady by jsme se mohli my Češi inspirovat. Stačí vyplnit jeden formulář (jeli auto od dealera) nebo dva, když kupuju auto přímo od nějakého majitele (formulář pro prodávajícího a kupujícího), zaplatit 9.50$ a jste majitelem. Ještě jsem si musel udělat registraci za tuším 77$ na 3 měsíce. Každé auto musí mít tzv. WOF (Warrant od Fitness), což je naše technická. Já jí mám do 3.5.2012. To je standart u starších aut a ještě zaplacenou registraci, kterou jsem si dal na nejkratší čas, tedy na 3 měsíce. Důvod je prostý, registrace na 3 měsíce stojí zhruba 77$ a auto může za dva měsíce kleknout, tudíž je risk si ji platit třeba na půl roku. U dieselových aut se platí ještě tzv. RUC tuším. Musíte si předplatit kilometry, které můžete najet. Já mám benzín, takže to neřeším. Nafta je tu mnohem levnější než benzín, ale díky RUC vyjde provoz auta ve výsledku na stejný peníz. Celkově tady jsou ale pohonné hmoty o trošku levnější než u nás. Litr benzínu (91 - zelený) vyjde na 2.069$. To je nějakých 29.50 Kč. Zatím jsem teda tankoval jen u jedné benzínky, tak uvidíme. Takž suma sumárum jsem vyplnil dva papíry, jeden na přepis auta a druhý na registraci, strčil to pánovi na poště do okýnka a za 5 min. jsem měl vše vyřízené.  Za auto jsem pak Pavlovi zaplatil 3700 dolaru včetně postele.

Odpoledne jsem se už vydal na nákup vybavení do auta. Potřeboval jsem matraci (129 dolarů), dále jsem koupil základní nádobí (HAHA, jsem zvědavej co s ním budu dělat) jako pánvičku, kastrůlek, dřevěné prkénko, nerez hrneček a takovou umělohmotnou věc na míchání jídla. :-) Dále malý stolní vařič s náhradními plynovými bombičkami, plastikové boxy na oblečení a to samé v menším podaní uzavíratelné na jídlo, celkem čtyři kusy a polštářek na spaní do auta. Zbytek vyšel asi na 120 dolarů, takže celkem zase krásných 250 dolarů mínus. Vše jsem koupil ve warehousu, což je takový krám na všechno za celkem přijatelné ceny.

No a jelikož dnes přijeli další Češi, tak mě čekala první noc v autě, protože jsem musel uvolnit pokoj. Ale stále u Pavla před barákem, takže jsem měl k dispozici sprchu, záchod, elektriku a další vychytávky civilizovaných lidí.:-)

Třetí den, stavba postele v autě

4.11.2011

Nevím proč, ale každý den vstávám celkem dost brzo. Nechodím spát nějak pozdě, tak kolem 23:00 hod a vstávám v 7:00 hod. Hold 8 hodin spánku bohatě stačí, když ani neprovozuju po večerech žádný sport. Takže den je celkem dlouhý.

Každopádně mě dnes čekala práce. Nejdřív jsem jel s Pavlem a moji budoucí károu na geometrii někam do města, kde jsme chvíli čekali, takže jsem si hned trošku spálil čelo, jelikož jsem se venku opaloval na lavičce. Pak jsme rovnou jeli pro materiál na stavbu postele do takového novozélandského OBI, které se jmenuje Mitre 10.  Vybrali jsme nějaké dřevo na stavbu dvou postelí, aby se to vydalo i na další auto. Nejdřív jsem myslel, že mi ji Pavel postaví jak jsme byli dohodnutý, ale on mi povídá, že mi to jen ukáže a ať se snažím. Že se alespoň něco přiučím a na oplátku ho můžu já něco naučit na počítači. No co, takže jsem šel na věc. Pavel mi ukázal kde je pila, kladivo a ostatní nářadí. Nejdřív jsem si připravil „nohy“ po 30cm, kterých bylo 9. Tři řady po třech. Každá řada se spojila dalším prknem napříč a celé se to pak spojilo deskami 180cm x 40cm, které byly tři. No a to je celé. Celkem žádná věda a postel drží jak přibitá. Úplný  luxus a vypadá to i celkem dobře. Nakonec jsem rád, že jsem si ji udělal sám, protože mám z toho mnohem větší radost. Hned jak se tam zabydlím a vyjedu, tak udělám nějaký fotky. Vznikne tak i dost nového prostoru pod postelí, kam si každý „backpacker“ alias cestovatel kupuje plastikové boxy do kterých se přesunou  věci z krosen a také jsou dobré na jídlo. Takže mě zítra čekají další výdaje, abych vybavil domek na kolech.

Druhý den, banka, IRD, řízení auta

3.11.2011

Včera se mi po komplikacích s vyřizováním SIM karty už nechtělo nic. Takže dnešní vstávání nic moc. Musel jsem jít do banky zařídit účet a podat žádost o IRD number, kvůli práci. Probudil jsem se celkem včas, nějak po sedmé hodině a hned začal vyplňovat formulář. Abych to nedělal na poště ve stresu, tak jsem si ho včera jen vyzvednul a teď si ho v klidu vyplním. Pak jsem si ještě osvojil pár slovíček z bankovního sektoru a vyrazil do nákupního centra, kde je vše pěkně pohromadě včetně pošty a banky.

Jako první jsem šel do banky. (pro mě nejvíc stresující) Hned kousek od dveří seděl volný bankovní poradce, který se jmenoval Mohamed. Tak jsem začal … Hi, I would like to create a bank account please. A už to šlo samo.  :-)  Mohamed začal bušit do počítače a dával mi doplnující otázky. Celkem jsem rozumněl a něco odpovídal. Řekl jsem mu jaký chci typ účtu, (to jsem se předtím samozřejmě podíval doma na internet a měl jsem vybráno) tak jsem ho celkem překvapil. Jinak bych si asi težko vybíral, kdyby na mě začal sypat různý výhody a nevýhody. Prioritou bylo samozřejmě nic neplatit. :-) Takže jsem si vybral účet, kde se nemusí platit měsíční paušál a platby EFTPOS kartou (na kterou zatím čekám) u prodejců, např. v krámě jsou také zdarma. Je to včetně internetového bankovnictví. Nic víc nepotřebuju, takže mě výše poplatků za ostatní věci vůbec nezajímala. Mohamed na mě ještě zkoušel, abych si tam vložil nějaké peníze, ale to jsem odmítl. Mám u sebe nějakou hotovost a účet budu spíš potřebovat jen kvůli práci, protože zaměstnavatelé výplatu vyplácejí vždy na účet. Je tady i celkem běžné platit v obchodě nákup za 1$ kartou a nikdo se na Vás nekouká jak na vraha. Takže si tam pak možná nějaké peníze vložím, nebo prostě počkám na první výplatu a až pak budu používat tu jejich kartu.

No ke konci jsem měl ale trošku problém, protože mi Mohamed řekl, že mi karta přijde do 3 dnů a ať si zatím dojdu na přepážku namačkat PIN. Že až mi přijde karta, tak bude hned aktivní. Vůbec jsem ho nechápal, protože takovíto postup neznám ani z ČR. Takže tam šel se mnou a ženský na přepážce řekl, proč tam vlastně stojím. :-) Pak už mi jen předal všechny papíry, zaktivoval internet banking a šel jsem na poštu řešit IRD.

Tam to bylo ještě snadnější , protože jsem měl formulář předpřipravený. U okénka jsem ho tedy odevzdal spolu s pasem, vízem a evropským řidičákem. Paní si ho šla někam okopírovat a pak mi jen předala útržek, abych měl doklad, že jsem vůbec o něco žádal a šel pryč. Takže jsem vlastně ani nemusel vůbec mluvit. :-)

No a za odměnu jsem si dal dobrý oběd v Burger Kingu. … Pak jsem s Pavlem začal řešit auto, měl nějaké vybrané, tak jsem jel s ním. Kdyby ho koupil, bylo potřeba jet zpět dvěma.  Nevím jestli to bylo dobře, ale auto koupil a já musel poprvé řídit. Samozřejmě, že se tady jezdí na druhé straně, tj. vlevo a ještě jsem měl manuál, takže řazení levou rukou. Pavel jel s novým autem hned na technickou, takže jsem se navíc ještě musel sám dostat domu. No ale jelikož jsem dobře připraven, vytáhnul jsem telefon se zélandskou navigací a domu se dostal v pohodě. No v pohodě, samozřejmě jsem myslel, že musím zemřít na každé křižovatce, když je všechno obráceně, takže maximální soustředění. Jel jsem jak posr**** hezky  v nejpomalejším pruhu (v levém), abych se domu dostal živej. To jsem měl ještě štěstí, že to bylo evropské auto s řízením vpravo. Ty japonské, kterých je tady asi 90% mají totiž i blinkr na druhé straně. Takže všichni turisti na křižovatkách stírají a neblikají. :-) No každopádně všechno klaplo a já úspěšně zakončil druhý den.