Lake Tekapo, práce č. 4 a 5 (2x kuchař/2x číšnice)

17.2.2012 – 19.2.2012
Do Tekapa jsme přijeli dopoledne 17.2. s tím, že se tu konečně poptáme na práci. Peníze už došly, ale většina Nového Zélandu je procestována. Zbývá jen pár ne moc důležitých míst. A také se musí začít vydělávat na dovolenou v pacifiku. :-) Vesnice Tekapo je taková rekreační oblast pro lidi z větších okolních měst. Je tu tyrkysově zabarvené jezero s historickým kamenným kostelíčkem, který je zde asi největší atrakcí. Kousek dál je farma na lososy, kde vám za pár dolarů půjčí prut a vy si sami nachytáte, kolik sníte. Tam se ještě chystáme podívat. Nicméně zpět k práci. V informačním centru jsme si vzali mapku města, kde jsou vyznačeny všechny restaurace, bary, hotely a další instituce, kde je možné získat pracovní pozici. Zakoupili si k obědu sushi a basu piv. :-) Venku bylo krásně a to pivko se vyloženě nabízelo. Řádně posilněni a přiopilí (bumbali jsme pěkně na sluníčku) jsme se vydali s vytištěnými životopisy do terénu. Zhruba po jedné hodině, když jsme opouštěli poslední místo, které se nám jakž takž líbilo, zavolala Katce slečna z jednoho baru/vinárny, kde jsme nechávali naše detaily, že by pro nás něco měla, jestli se zastavíme osobně. Městečko je malé, takže jsme tam do deseti minut byli. Úplně jsem zapomněl dodat, že jsme si malinko poladili životopisy, abychom měli větší šance v restauracích. Já jsem si tam vymyslel, že jsem měsíc pracoval jako pomocná ruka v kuchyni, kde jsem připravoval jednodušší pokrmy a Katka jako číšnice a barový specialista. Přece jen je tu spousta věcí jinak a angličtina je zádrhel. No, takže jsme tam dorazili, uvedli nás ke stolu, kde jsme měli „pohovor“ s kuchařem a jednou slečnou z personálu. Dle CV jsem já měl jít do kuchyně a Katka za bar, kde bude točit pivo, rozlívat víno a sbírat nádobí po lokále. Čekal jsem, že budu jen pomocná ruka a ten kuchař na mě, jestli umím vařit. :-) Couvnout už nešlo, takže jsem mu odkýval všechno. Znáte to ne? Hlavně říkat, že všechno umíte. Byli to takový dvě ucha, proto jsem dal pohovor do uvozovek. Jen se zeptali na pár věcí, sami toho moc nevěděli a majitelka s námi mluvit nechtěla. Měli jsme nastoupit druhý den ve čtyři hodiny odpoledne a pracovat by se mělo zhruba do půlnoci, podle zákazníků. Proto není přesně stanovená pracovní doba. Celý nadšení jsme se odebrali na novou „zašívačku“ k jezeru Tekapo, kde jsme přemýšleli, co nás asi bude čekat. No a co čert nechtěl, do toho nám volali ještě z hotelu (asi největší a nejluxusnější v Tekapu), že by o nás taky měli zájem. :-) Na férovku jsme jim řekli, že dnes nastupujeme do baru, že nevíme, co nás čeká. Ozveme se zítra, případně přijdeme osobně. Byli jsme nadšeni ještě víc, v panenkách se nám točili dolary a my jsme ještě nehnuli prstem. Je tu pár baráků a my máme potenciální dvě práce. Zbytek dne jsme jen proflákali u jezera a těšili se na zítra.

Tohle jsem si sám připravil v kuchyni :-)

Byla tu čtvrtá odpolední a my se hlásili v Lake Tekapo Tavern do práce. Celé to bylo neorganizované, jen nám ukázali základní vybavení, jako kde je lednice, mrazák, jak vypadá jejich jídelníček, Katka vyfasovala jako servírka/barmanka tričko s potiskem taverny a já zaplul do kuchyně, kde jsem začal hned krájet zeleninu. Hlavní šéfkuchař zítra odchází a se mnou tam pracuje jen jeden mexikánec Diego, kterému je dvacet, ale vypadá na patnáct. Později jsem se dozvěděl, že on nastoupil včera. :-) Haha, to budeme dvojka. Mám to vzadu asi jednodušší, Katka musí pracovat s kasou, což není moc sranda. Navíc těm lidem není vůbec rozumět, kór, když jsou ožralý.
Dokrájel jsem zeleninu, schylovalo se k šesté večerní, kdy se taverna začala plnit hladovými zákazníky a já začal bez nějakých velkých příprav makat na sto procent. Připravoval jsem saláty, dělal hamburgery s hranolkama, steaky a další hnus, který se dělá v oleji a na rozpáleném plechu. Do toho ještě lehce omyju nádobí od velkých nečistot, pak to láduju do myčky, uklízím v kuchyni a přijímám objednávky na jídlo, které Katka vepředu namačká na kase. :-) Je to opravdu vtipné, kdo mě zná, ví, jaký jsem kuchař. :-) Vepředu je hafo holek, takže se Katka ani k ničemu pořádně nedostane, když už chce jít třeba sklidit nádobí, předběhne jí jiná a nikdo nám pořádně nic neřekl. Hlavně něco dělat a nestát tam jak tvrdý „y“. Po čtyřech hodinách jsme si dali konečně pauzu a já jsem nám udělal sám Tekapo burger s hranolky. :-) To je jedna z výhod zaměstnanců. Můžeme si během dne dát cokoliv z jídelního lístku, kromě specialit, jako jsou steaky apod. Pak můžeme neomezeně popíjet coca-colu, sodovku, ginger beer, limonádu, kávu a čaj. A jako bonus po práci nějaký míchaný alkoholický drink, panáka tvrdého alkoholu, nebo jedno pivo. Zatím jsme tam byli dvakrát (dnes 20.2. máme volno) a to nám ještě během dne objednali každému zdarma sushi a včera jsem dělal muffiny (jen jsem pomáhal) pro všechny zaměstnance. Takže za jídlo celkem ušetříme. Problém je, když mám z lednice přinést třeba nějakou zvěřinu. Za první nevím, co po mě chtějí (museli mi to tam vysvětlovat se santa clausem, který má před sebou soby), pak nevím, kde to v té lednici je a hlavně ani nevím, jak to má vypadat. Ale zatím mají trpělivost s námi oběma. No a dnes máme jít na třetí odpolední do hotelu podepsat další smlouvu. Já budu makat zase jako kuchař a Katka jako číšnice, bude uvádět hosty ke stolu a další věci s tím spojené. V Taverně to máme domluvené tak, že budeme pracovat od 16:00 hod do zavíračky, která bude většinou asi před půlnocí. Do hotelu naklušeme kolem 6:00 hod ranní a budeme tam ASI do dvanácti až jedné hodiny odpolední. Sami ještě přesně nevíme. Tady k tomu mám ještě jednu vtipnou příhodu.

Tady to šéfuju

Když jsme byli včera na prvním pohovoru, tak se tam k nám připletl jeden klučina, který tu pracuje též jako kuchař (Hotel Peppers) a povídá tomu manažerovi, že už pracuju v kuchyni v Taverně. On tam byl totiž den předtím večer na pivu a mě viděl se zástěrou. (To jsem tam byl první den) :-) Tak jsem hned dostal doporučení a ten manažer se mě ptá, co všechno umím vařit. Povídám mu, že jen připravuju jednodušší jídla a pomáhám v kuchyni. Každopádně jsem tu jako kuchař už známá firma. :-) A nejspíš od zítra vařím pro půlku Tekapa, kterou bude Katka obsluhovat.
Jinak je Tekapo docela dobrá základna, kde je pošta, benzínka, čína, sushi, nějaká hadrárna a dokonce i jedna squashová hala, myslím jako jeden kurt. Tak si půjdu po výplatě zatrénovat. Jsme teď z toho celý rozrušený, že nevím co všechno k tomu ještě napsat, určitě jsem něco vynechal, ale to důležitý tady máte.
Snad nás nikde nevyhodí a my díky dvěma zaměstnání vyděláme rychle dost peněz. Akorát, že nám bude zbývat čas max. na pár hodin spánku.

Oamaru, tučňáci, Mt. Cook

15.2.2012 – 16.2.2012
Cestou z Dunedinu do Oamaru se nachází malá vesnička Moeraki, kterou proslavily obří balvany kulovitého tvaru na pláži. Je to hned vedle hlavní silnice cestou na sever, takže to byla i naše další zastávka. Bohužel nám trošku mrholilo, ale byla to jen taková vyskakovačka z auta, pofocení šutříků a pokračování dál do Oamaru, takže nám to extra nevadilo. Dnes jsme už měli políčeno na tučňáky, kteří nám dvakrát utekli mezi prsty. Problém byl, že jsme tam byli vždy moc brzo. Ale dle předchozí zkušenosti víme, že je je možné spatřit až k večeru, protože jsou přes den ve vodě a loví potravu. V informačním centru Oamaru měli navíc tabuli s časy, kde je nejlepší doba na spatření žlutookých a modrých tučňáků. První z časů (žlutoocí tučňáci) byl v 19:30 hod na pláži Bushy Beach. Takže před námi několik hodin čekání, jelikož jsme byli ve městě už v dopoledne. Zhruba první 4 hodiny jsme spálili v místním Mc Donaldu na internetu, nahráli jsme na web všechny fotky a já pro Vás napsal zase kus povídání. To nás před pátou přestalo bavit, tak jsme se s předstihem odebrali na již zmiňovanou pláž a šli se podívat přímo k vodě. Tam jsme akorát narazili na pár válejících se tuleňů, kteří nás už ani moc nevzrušují, takže jsem kolem nich prošel skoro bez povšimnutí, hledajíc skryté tučňáky. Ale kde nic, tu nic. Kde ty mrchy jsou? No nic, v „Íčku“ říkali v 19:30 hod, tak jsme zase mazali zpět k autu a další hodinku strávili hraním karet. Mezitím nám ještě vynadal jeden místní, že po třetí hodině odpolední nemáme vůbec chodit na pláž, že je to tam napsaný na ceduli a jestli umíme anglicky. Byl to jeden z těch, kteří čekali v pozorovatelně, už když jsme přejeli. Pozorování tučňáků je komplikované. Jsou to plaší tvorové a jakmile uvidí, nebo uslyší nějakou lidskou bytost, okamžitě se spakují do moře. Proto je na fotkách vidět pozorovatelna na útesu, odkud se tučňáci sledují. Nedá se mezi nimi volně procházet po pláži, jako v případě tuleňů nebo lvounů. Proto jsme si mysleli, že ještě kvůli nám dnes opět nic neuvidíme.

 Ale jako podle hodinek, těsně před půl osmou se vynořil z moře první tučňák. Trvalo mu asi 15 minut, než se dostal přes pláž do křoví. Celý se čistil, mrskal ocasem a dělal divadýlko nic netušíc, že je v hledáčku několika lidí na útesu. Jako dobrý, ale kde je zbytek? Že by jsme je opravdu vyrušili? Možná, ale za moment se objevil další, pro nás poslední, kterého jsme před odjezdem ještě řádně pofotili. Začalo se pak stmívat, tak jsme radši jeli hledat místo na spaní. Natočil jsem ale kamerou spousty videa, takže naprostá spokojenost. Hlavně, že jsme je viděli volně v přírodě. Už jsem se bál, že se na ně budeme muset jít podívat do nějaké rezervace a to jsem nechtěl. Kousek za Oamaru jsme odbočili do vnitrozemí, směrem k vesnici, která nese stejné jméno, jako nejvyšší hora Australasie, Mt. Cook, neboli Aoraki. Spali jsme cestou na odpočívadle vedle silnice, pěkně v borovicovém háji u stolu s lavicí. Ráno nás probudila vymetená obloha a sluníčko. Dobrý start na další prohlídku národního parku. Jako první jsme navštívili DOC informační centrum, které bylo současně malé muzeum o tomto parku, včetně nejvyšší hory Mt. Cook (3741m), jejích pokořitelů, fauny a flóry v různých nadmořských výškách.

Chtěli jsme nějakou brožurku místních treků, abychom věděli, na kterou stranu se vydat. Byla bohužel jen placená, takže jsme vše proštudovali na místě. Poté jsme naházeli do batohu základní věci a šli vzhůru. Ještě v době, kdy jsme dorazili, byl celý Cook i okolní hory schované v mracích, ale po chvíli chůze se vyčasilo a obloha se roztrhala. Udělali jsme si procházku na celé odpoledne, kterou jsme zakončili v restauraci u auta u TOČENÉHO piva, které bylo moje první, od doby co jsem na Zélandu. Takže nesmí chybět foto, viz. galerie. V celém městečku nic není, jen jeden velký hotel, nějaká restaurace a letiště. Původně jsme se zde chtěli poptat na práci, ale pak jsme plány změnili a jeli dál, k jezeru Tekapo.

Tady na ukázku přikládám jedno video s tučňáky z Oamaru:
 www.youtube.com/watch?v=fuon9SqkJu8

Nugget Point, Dunedin a okolí

Nádraží v Dunedinu

Baldwin street, nestrmější ulice na světě

12.2.2012 – 14.2.2012
Ještě před Dunedinem jsme dali zastávku u Nugget Pointu, kde měli být vidět tučňáci. Dorazili jsme tam k večeru. Bylo stále hezké počasí, proto jsme penguiny odložili na druhý den ráno. Chtěli jsme přespat na parkovišti u majáku a jako první si prohlídnout právě jeho. Vše jsme za slunečna nafotili a já si pak pohrával s myšlenkou udělat další snímky brzo ráno, až bude vycházet slunce. Nevěděl jsem v kolik, takže jsem dal budíka na 4:15 hod, abych nic nezmeškal. Připravil si teplé oblečení a byl zvědav, jestli vstanu. No co si budeme nalhávat, sice jsem vstal, ale byly mraky. Tak jsem byl i trochu rád, že nemusím čekat venku v té zimě. Budíka jsem zamáčknul a pokračoval ve spánku.
Druhý den jsme se v poklidu přesunuli o 500m zpět, na menší parkoviště odkud se jde na vyhlídku, kde je možné spatřit tučňáky. Jenže hned na ceduli u parkoviště jsme zjistili, že nejlepší doba na pozorování, je před sedmou hodinou ranní, nebo po čtvrté odpolední. Přes den jsou v moři a chytají potravu. Nelhali, na pobřeží jsme neviděli ani nohu. Cestou na sever je ještě několik míst, kde je můžeme vidět, takže to musíme lépe načasovat. Pokračovali jsme tedy dále, směr Dunedin se zastávkou v kempu, kde jsme ze sebe zase udělali po několika dnech lidi. :-) Za 5 dolarů jsme se pořádně vykoupali v neomezené teplé vodě, slušně oblékli, uvařili si jídlo na dva dny a nabili si všechnu elektroniku. A hned po příjezdu do města zalezli do „mekáče“ pěkně vyvonění. :-) Potřebovali jsme nějaké informace o Dunedinu a jeho okolí, plus udělat plán na zítra. Tady musím pochválit jejich „Cyber café“, tzn. u každého stolu min. dvě zásuvky na elektriku a s moji utilitkou neomezený internet. Kousek od Dunedinu je poloostrov Otago, kde jsou k vidění tuleni, lvouni, albatrosi a tučňáci (nejlépe po čtvrté odpolední). Proto jsme se tam chtěli přesunout až navečer a rovnou tam najít místo na přespání. Opět jsme ale nebyli úspěšní. Tučňáka ve volné přírodě ne a ne spatřit. Je tu možnost zaplatit pár dolarů a vidět je z úkrytu v různých rezervacích, ale to mě neláká. To bych mohl rovnou zajít do ZOO a nacvakat fotky tam. Z toho bych vůbec neměl radost. Snad v dalším městě po cestě, v Oamaru nám to vyjde. Tady je dle všech doporučení nejlepší možnost.

Lvoun, Allans Beach

Následující den ráno, nám ale zvedli náladu Lvouni, které jsme viděli na Allans Beach. Sice lehce mrholilo, ale to nám vůbec nevadilo. Dokonce jsem kamerou zachytil celé představení, kdy jeden samec vylezl z moře a bojoval o samici s aktuálním partnerem. :-) Celý nadšení jsme mezi nimi obezřetně pobíhali a fotili je ze všech stran. Nesmí se jim ale uzavřít přístup k moři, jinak by mohli znervóznět a třeba i zaútočit. Den začal báječně a před námi ještě další atrakce v Dunedinu. Je tu problém s parkováním, takže jsme nechali auto u countdownu, kde je povoleno stání na 90 minut. Šli si do informačního centra vytisknout životopisy a slevový voucher do čokoládovny Cadbury. Během 90 minut jsme zvládli malou prohlídku města, nafotili asi nejhezčí  budovu v Dunedinu (nádraží) a šli se podívat k „Chinese Gardends“. Cestou zpět jsme si udělali rezervaci do čokoládovny. Prohlídky se konají každou půl hodinu a celá exkurze je na 90 minut. Pro jistotu jsem přeparkoval auto a radši zaplatil za dvě hodiny stání, než řešit problémy s policisty. Každý dostal síťku na hlavu a já ještě na vousy. Prohlídka byla s ochutnávkou místních produktů, včetně čerstvé čokolády natočené do kelímků. To bychom nebyli Češi, aby jsme si nešli alespoň dvakrát přidat. :-) Šlo se opravdu továrnou, kde byla všude cítit čokoláda, viděli jsme zaměstnance, výrobu a na závěr čokoládový vodopád. Na konci prohlídky si mohl každý zakoupit místní produkty za směšné ceny v obchodě, které byly poloviční oproti velkým potravním řetězcům. Bohužel byl uvnitř přísný zákaz fotografování, proto máme snímky jen z „předsíně“ a z venku.

Na programu už zbývala jen Baldwin street, což je nejstrmější ulice na světě zapsaná v Guinessově knize rekordů. Zaparkovali jsme radši pod ní a pěkně si ji vyšli po svých nahoru a zpět.

Na závěr ještě přikládám odkaz na video, které jsem natočil na již zmiňované Allans Beach (Lvouni)
https://www.youtube.com/watch?v=1wmgxINUyPU

Milford Sound a Fiordland

10.2.2012 – 12.2.2012
Ještě ve čtvrtek večer jsme v Mc Donald’s ve městě Frankton zamluvili na pozítří plavbu po úžinách Milford Sound v Národním parku Fiordland. Důvod byla 10% sleva za rezervaci přes internet. Báli jsme se počasí a nevěděli kolik tam bude lidí. Celé by to šlo nejspíš zamluvit i přímo na místě, ale to jsme nechtěli riskovat. Ale abych nepředbíhal, tak jsme v pátek jeli přes Te Anau (s malou zastávkou v informačním centru a nákupem jídla) po silnici, která vede přímo k Milford Sound. Na této 120km dlouhé silnici je spousty možností procházek. Začíná tu třeba známý Routeburn track, který spadá do jednoho z Great Walků na NZ a další menší walky. Bylo hezky a relativně dost času, proto jsme se rozhodli dojít k alpskému jezeru Marian. Zakoupená brožurka v „Íčku“ ale nic neříkala o profilu stezky, která nebyla ani tak pro chůzi, jako spíš pro šplhání. Na to nás také upozornila jedna z cedulí po 15minutách chůze. Takže se šlo skoro dvě hodiny do strmého kopce po kořenech a velkých balvanech.  Cestou jsem si pořád říkal, že si alespoň pořádně protáhnem nohy, když jdeme tak blbou cestou JEN k jezeru. Ale na konci jsme byli překvapeni. Jako skoro všechna voda na Novém Zélandu byla i tato v jezeře průzračně modrá a celé bylo zasazeno mezi vysokými štíty hor, na kterých se ještě držel sníh. Prostě krása. Na druhé straně jezera byly celkem nízko kusy ledu a zdálo se mi to kousek. Chtěl jsem si na něj sáhnout. :-) Jenže to byl jen optický klam a po zhruba 30 minutách chůze po kamenech jsme to museli otočit, protože jsme nebyli ani v půlce. Hlavně už bylo po šesté hodině a nás čekal ještě „climbing“ dolů k autu. Škoda, jinak bych se k tomu ledu/sněhu chtěl doplazit. Kupodivu to směrem dolů nebylo tak hrozné, jak jsme zprvu předpokládali a sestupovali jsme celkem rychle. Autem jsme se posunuli až skoro na konec silnice před Milford, abychom to ráno nemuseli moc honit. Měli jsme zamluvenou plavbu na 9:00 hodinu ranní včetně snídaně na lodi.

Ráno po probuzení sluníčko hezky osvětlovalo štíty okolních hor a nám bylo jasné, že jsme opět trefili super výlet do ještě lepšího počasí. Musím to zaklepat, ale máme zatím štěstí. Posunuli jsme se o deset kilometrů na parkoviště Milford Sound a šli si pro palubní lístky do společnosti Southern Discoveries, na základě naší internetové rezervace.  Po pár minutách se šlo na loď, kde na nás čekala snídaně v podobě švédských stolů. Stihli jsme posnídat ještě před tím, než se kapitán chopil kormidla a otočil loď mezi úžiny. Takže nám nic neuteklo a my se po snídani odebrali nahoru na palubu, kde jsme měli krásný výhled do všech stran. Obloha úplně jasná hned od rána, sluníčko hezky svítilo a my si vychutnávali panorámata Milfordu. Celá plavba trvala necelé dvě hodiny, během kterých jsme udělali spousty fotek, které jsme pak museli dost promazávat, protože jich bylo spousty stejných. Na závěr plavby ještě kapitán najel pod velký vodopád, který nás všechny „osprchoval“ jemnými kapkami a jelo se do přístavu. Během celé plavby se každý mohl občerstvit kávou nebo čajem, který byl samozřejmě zdarma a přišel vhod po delším fotografování, kdy měl každý prokřehlé prsty. Po vylodění jsme si mohli zakoupit DVD s naší fotkou a dalšími prospekty za 30 dolarů. V tomhle případě to ale nebylo nutné, měli jsme kvanta vlastních fotek, takže jsme odmítli a šli k autu.
Před námi byl ještě celý den, takže jsme si vyhlídky další výlet, nebo spíš výstup na „Key Summit“, kde se jde z části po stejné trase, jako když jdete Routeburn track. Jak už jsem psal na začátku, je to jedna z devíti velkých tras na NZ. Až zhruba po jedné hodině se odbočuje na 919m vysoký vrchol. Opět se šlo celou dobu do prudkého kopce, opět jsem z toho byl rozmrzelý a opět na konci překvapený. :-) Výhledy neskutečné a na vrcholku bylo několik malých jezírek, ve kterých se odrážely špičky okolních hor pokrytých sněhem.

Byl odsud také výhled na jezero Marian, ke kterému jsme vylezli z druhé strany den předtím. Nahoře jsme dali sváču, ještě jednou vše prohlídli a šli pomalu dolů, do základního tábora. Pro dnešek to stačilo, byl jsem naprosto spokojený. Zítra se půjdeme projít po části Kepler tracku a posuneme se na východní stranu Jižního ostrova. Chtěli jsme původně na Milford track, ale ten je potřeba rezervovat několik měsíců dopředu, protože se na něm dá spát jen v chatkách, které byly obsazeny až do konce dubna. Takže jsme od Key Summitu jeli zpět do Te Anau, resp. kousek za něj na parkoviště u Kepler tracku, kde jsme přespali. Ráno zase slunečno, už nás to nebaví. :-) Dali jsme v poklidu snídani, zabalili důležité věci do batohu a šli po Keplerově trase směrem k Brod Bay a zpět. Cesta vedla nádherným lesem po úplné rovině. Trošku nezvyk po těch šplháních v předešlých dnech. Na konci na nás čekala pláž, kde jsme se zdrželi zhruba hodinku a dali lehčí opalovačku. Mít s sebou plavky, tak jdu do vody. Cestou lesem bylo chladno, ale na slunku pařák. Tímto jsme ukončili naše působení na západním straně Jižního ostrova a jedem na druhou stranu, směrem na Dunedin.

Wanaka, Jet Boat, Queenstown

9.2.2012
Dnes bylo na jídelníčku jako první město Wanaka, které na dálku soutěží s Queenstownem v adrenalinových sportech, na které lákají davy turistů. Potřebovali jsme hlavně nabrat benzín a nebýt Puzzling worldu, tak jsme se tam vůbec nezdržovali a pokračovali dále. Je to asi hlavní atrakce a hned vedle hlavní silnice vás jako první upoutá nakloněná věž „Leaning Tower of Wanaka“. Uvnitř jsou připravené stoly s různými rébusy a hádankami, které si po důkladném vyzkoušení můžete všechny zakoupit. Katce se podařilo jeden složit, já úspěšný nebyl. Bylo to tam hezké a zadarmo :-), tak jsme se chvíli zdrželi a lámali si hlavy.
Pak už jsem celý nedočkavý směřoval k místu, kde se dle průvodce skáče největší bungee jumping na jížní polokouli (134m) nad řekou Nevis. Nikdy jsem bungee neskákal a řekl jsem si, že když to bude poprvé, tak rovnou nějaký masakr. :-) Jenže jsme to místo nenašli a později jsem zjistil, že ten sice 8,5 vteřinový let stojí hrozivých 260 dolarů. Takže jsem byl rád, že jsem to radši neviděl. Místo toho jsme si udělali radost na člunech s tryskovým pohonem, alias JetBoat na řece Kawarau. Na to jsem se těšil už z Čech a čekal jsem na Queenstown, kde jsou tyto jízdy na denním pořádku. Bylo to u společnosti Goldfields, kde jsme si jako první prohlídli bývalý zlatokopecký důl a udělali si okružní procházku na 35 minut. A pak to přišlo. Zašli jsme si do auta pro nějaký lepší ohoz, protože jsme čekali větší příděl vody a nechali si tam vše kromě klíčů od auta. Před vstupem na „vodní tryskáč“ každý vyfasoval vestu a kdo chtěl, tak i pláštěnku. Chtěl jsem si vzít jen vestu (měl jsem na sobě plavky a funkční triko) a na pláštěnku se vyprdnout. Všichni přede mnou si ji ale brali, tak jsem se trošku vylekal a šel do ní také.

Člun byl pro 10 lidí + pilot. Celá jízda byla na 40 minut, která byla proložena povídačkama o Pánu prstenů, který se zde také natáčel. Na začátku nám řekl, že je pod kapotou V8 motor a další nestandartní čísla na takovou loďku a vypluli jsme. Fotografka nám udělala první fotku z útesu, kde ještě nebyl nikdo rozcuchaný a pak blonďák za volantem sešlápnul plyn, aby popojel kousek dál. Chystal se vrátit, aby udělal před kamerou otočku o 360°. Tak, to by bylo pózování a mohlo se pokračovat. Švihal to kolem skal tak těsně, že jsem viděl smrtku každých pár vteřin. Občas zamával ve vzduchu ukazováčkem a šlo se na 360ku. Pán přede mnou si sednul celkem blbě a po každé otočce se mu vylila vlna, kterou člun udělal do klína. :-) Bylo to fakt super, hned bych zašel znovu. Pak jsme byli ještě „donuceni“ si koupit CD s našimi třemi fotkami a videem, jinak bychom neměli žádnou vzpomínku. Foťák jsem si vzít nemohl. Pro představivost přikládám krátké video, kde jsme my a pak ještě reklamní od společnosti Goldfields

Naše:
http://www.youtube.com/watch?v=q6C5JcUFyeI
Reklamní:
http://www.youtube.com/watch?v=4SbCmlOg7gM

Celý nadšení jsme pokračovali do Queenstownu, kde jsme se zdrželi jen chviličku. Všude bylo spousty lidí. Pro představivost jsem jich na NZ tolik pohromadě ještě neviděl. Už před městem byly kolony aut a v centru napráskaný všechny restaurace a bary. Skočili jsme jen do „Íčka“ pro mapu, brožury a šli se zeptat na cenu „houpačky“ přes kaňon. Je to zhruba 60m volným pádem (takže bungee) a následně se zhoupnete na druhou stranu kaňonu. Jde to provozovat v tandemu a mohli jsme jít s Katkou dohromady. Jenže to zase bylo za týdenní výplatu, tak jsem to musel odpískat a Katka jít sama nechtěla. Takže jsme na nějakou hodinku „zkejsnuli“ v „mekáči“ ve vedlejším městě Frankton, kde jsme si museli kvůli netu něco koupit. Za to nám dali voucher na 30 minut. Párkrát jsme koupili zmrzlinu, která byla nejlevnější, abychom nahráli všechny fotky, odepsali na maily a já mohl aktualizovat blog. Už se blížila devátá večerní a my se vydali hledat flek na spaní.

Ledovec Frantz Josef a Fox

6.2.2012 – 8.2.2012

Další naše zastávka byla vesnička Frantz Josef, kde jsme se chtěli poptat na práci v místních restauracích a hotelích. Na informacích jsme si vzali malou mapku, kde byly všechny instituce hezky vyznačené. Jsou tu jen dvě na sebe kolmé ulice a celý Josef se dá obejít pešky za pár minut. Připravili a hlavně vytiskli si životopisy, kde jsem si navymýšlel věci, jako že už jsem pracoval v kuchyni jako pomocná ruka, myč nádobí apod., abych měl větší šance. :-) Vzali jsme to poctivě a obešli opravdu všechno, co tam bylo. Když to shrnu, tak jsme měli dá se říct trochu úspěch. Katka mohla hned ve středu nastoupit jako housekeeper (bohužel jen na cca. 4 hod denně, takže se nedá moc vydělat) a já, kdybych měl lepší angličtinu na benzínové pumpě. :-) Doplňoval bych zboží v regálech, stál za kasou a řešil platby zákazníků, plus dělal další mechanické věci, které by tam byly potřeba. To by bylo na plný úvazek, ale chtěli by někoho na delší dobu, protože něco zabere zaučení a další věci, než bych se do toho dostal. A my chtěli zůstat jen tři týdny, max. jeden měsíc. Ale hlavní problém byl asi moje anglina. Sám jsem si moc netroufal a ještě mít na starosti kasu. Ale šéfka se nedokázala vymáčknout a říct mi ne. Pořád koulela očima, krčila rameny a pochlebovala se. Pak to ještě zkoušela na Katku, protože víc komunikovala a jí se zdála její angličtina lepší. Nakonec jsme to celé přehodnotili a rozhodli se ještě cestovat, dokud je hezké počasí, s tím, že zamakáme, až objedem celý spodek jižního ostrova. To už byl skoro večer, takže jsme se jeli vyspat na parkoviště k ledovci Frantz Josef, který jsme měli v plánu navštívit hned zítra.

 Ale ráno jsme se ještě museli vrátit do města a dořešit věci ze včerejška. Ve dvou restauracích nám řekli, ať přijdeme dnes, že nám dají vědět, zdali pro nás budou něco mít. V jedné se nám moc líbilo a manager, se kterým jsme mluvili vypadal sympaticky. Bohužel ale den předtím přijmul čtyři Čechy, takže se musel optat v dalších restauracích, které spadaly pod stejného majitele. Měli jsme tam být dnes po deváté hodině. Manager ale nikde, takže nám zaměstnanci za kasou řekli, ať přijdeme za hodinku. Mezitím jsme zašli do dalšího hotelu, kde jsme opět nepochodili a vrátili se do restaurace „Full of Beans“, kde jsme ho zase nezastihli. Nechali jsme tam na sebe po druhé číslo a šli posedět do „Íčka“, kde měli pohovku a elektrické zásuvky. Čekali jsme do 12:00 hod, ale nikdo nám nezavolal. Už jsme tam nechtěli jít po třetí, takže jsme se zabalili a jeli na ledovec Frantz Josef. Nebyla to žádná hitparáda a bez peněz toho člověk moc nevidí. Dá se k němu jít jen asi na 100m, v opačném případě si můžete zaplatit klidně helikoptéru s několikahodinovou procházkou po ledu, včetně veškerého vybavení. To by bylo za zhruba týdenní novozélandskou výplatu, ale práci teď nemáme, takže se šetřilo. Cesta od parkoviště vedla nejdříve lesem a pak už korytem, kde se dle počasí valí více, či mémě vody. Všude kolem byly vodopády s vysoké kopce držely mraky. Na konci jsme vše poctivě nafotili a otočili to zpět. Následoval přesun k druhému ledovci (Fox) a ubytování v kempu. Následující den mělo být „fine“ počasí, takže jsme to nechtěli hrotit. V kempíku jsme si hezky udělali k večeři karbanátky, vyprali oblečení a po delší době zainternetovali. Za ten jsme si ale museli poctivě zaplatit. Takže jsem šel spát skoro v půl čtvrtý ráno, abych toho využil. :-) Ještě, že byla neomezená teplá sprcha a nemuselo se za ní platit, jako všude jinde.

Hned po ránu svítilo sluníčko a jako první jsme se vydali k jezeru Matheson, odkud je krásný pohled na nejvyšší horu Nového Zélandu Mt. Cook/Aoraki (zhruba 3700m). Samotné jezero nenabízí nic výjimečného, takže je zde veškerý přísun turistů hlavně kvůli této hoře. Za klidného počasí se její vrcholek odráží od hladiny jezera. Takto je vyobrazena na většině pohlednicích. Pak už se konečně dostalo na druhý ledovec. Ten byl o trošku lepší než Josef a bez peněz se dalo vidět víc ledu. :-)
Bohužel nám cestou k němu začalo lehce pršet, takže jsme to všechno v rychlosti vyfotili, nakamerovali a utíkali v dešti zpět k autu. Kousek jsme popojeli a šli se na něj ještě podívat z vyhlídky, která byla na druhé straně řeky cca. hodinku chůze od parkoviště. To už bylo zase krásně slunečno.

Pancake rocks a pivovar Monteith’s

5.2.2012

Cestou z Westportu do Greymouthu, se přibližně v polovině cesty nachází malá vesnička Punakaiki, která je proslulá neobvyklými útvary zvanými Pancake Rocks. Jsou to vápencové skály na Dolomite Pointu, které jsou vrstvené a počasím opracované tak, že připomínají sloupec tenkých palačinek. Ideální zastávka pro všechny lenochy, protože je to hned vedle hlavní silnice SH6 na západním pobřeží směrem dolu na Queenstown. Je to procházka na zhruba 45 minut a celá trasa je okružní. Všechno jsme poctivě pofotili a jeli dál, do města Greymouth, kde jsme doufali, že najdeme „mekáč“ (internet), warehouse (plyn do vařiče a karty na hraní) a nějaký krám na jídlo. Navigace mi nenašla ani jedno z toho, tak jsme měli trošku obavy. Ironie byla, že ještě před vjezdem do města jsme všechny tři obchody/jídelny viděli z kopečka a navíc byly hezky vedle sebe. Taky jsem našel bič, na ty lumpy z Mc Donalda, kde sice nabízejí free wifi internet, ale 50MB per user a ještě to snad mají omezené časem. Další připojení, tudíž dalších 50MB je možno odčerpat asi následující den, neboť se mi to podruhé nikdy nepodařilo. Takže si po vyčerpání limitu změním MAC adresu na NB a jedu hned další data. Když se najde „mekáč“ i s elektrickou zásuvkou a nekonečným pitím (po zaplacení nápoje dostanete kelímek a může si chodit do aleluja, každý zná), tak je to pěkně strávený den. :-) Pak jsme se v průvodci dočetli o místním pivovaru, který několikrát denně pořádá prohlídky, ochutnáme všechny jejich výrobky a ještě prý dostaneme DVD na památku. Cena 15 dolarů. Moc se mi tam nechtělo, ale nechal jsem se od Katky nakonec přemluvit. Jak se později ukázalo, bylo to velká chyba. :-) Jak se můžete sami zasmát po shlédnutí fotek v galerii. Nebyla to žádná prohlídka, jen jsme seděli 15 minut u televize a koukali se na dokument o vaření piva, žádné DVD jsme nedostali, jen jsme to špatně pochopili. To DVD byla celá prohlídka. Alespoň, že jsme na závěr ochutnaly celý jejich sortiment a nejlepší z nich si natočili do celé sklenice. Takže tam prosím Vás nikdo nejezděte!

Po super prohlídce jsme jeli do Hokitiki, což je hlavní město na NZ, co se týká výroby šperků ze zeleného kamene Jadeit. Dorazili jsme tam ještě před pátou hodinou, takže bylo spousty krámků otevřených. Jsou zde vidět i dílny s dělníky, kteří z jadeitu vyrábí finální kousky, které se vedle v prodejně nabízejí zákazníkům. Ceny byly ale vysoké a nic extra se mi nelíbilo, takže jsem ušetřil a pokračovali jsme dál na jih.

Nelson Lakes

3.2.2012 – 4.2.2012
Rotoiti
Kvůli špatnému počasí, které panovalo ve čtvrtek, kdy jsme měli naplánovanou trasu kolem jezera Rotoiti (Lake Rotoiti circuit 21km), jsme se přesunuli do kempu vedle DOC informačního centra. To leží ve městě Saint Arnaud. Dle vystaveného letáku v „Íčku“ mělo být zítra hezké počasí, jen s lehkými větry od 3000m. To bylo kolem 10:00 hod dopolední, takže celý den před námi. Z toustového chleba, těstovin, rýže a dalších věcí, kde není pořádný kus masa, mám pořád hlad. Proto jsme se rozhodli, že si uděláme klasické české bramboráky, kterými se přejím a bude mi konečně blbě a težko od žaludku. :-) Celou dobu, co tady jsem, to probíhá tak, že se najím a mám hned hlad. Neustálý boj. Musím si pak někde ve warehousu vybalit z krabice váhu a zkusit se zvážit. Za chvíli budu neviditelnej. Takže hurá do kempu, zaplatili jsme si powersite místo (s elektrikou, 12 dolaru osoba) a mohli se kouknout na pár filmů, aniž by nás to stálo baterku v obou noteboocích + si dobít ostatní elektroniku. Natahali jsme veškeré propriety do kuchyňky a pak zjistili, že mají prázdné plynové bomby. Bramboráky nebudou. Mírně naštvaný jsem běžel do auta pro náš plynový vařič. Udělali jsme si alespoň šťouchané brambory s cibulkou a lunchmeat, které netrvají tak dlouho. No co, brambora jako brambora. Žaludek mi to po delší době zaplnilo celkem slušně. Dovařili jsme, umyli nádobí a v tom přijel nějaký chlápek vyměnit plynovou bombu. :-) Dělají nám tu dobré naschvály. Dali jsme si sprchu, Katka si vyprala, koukli na druhý díl Pána prstenů (když už jsme byli na tom Tongariru a já ho pořád neviděl) a šli připravovat věci na večeři. Katka se začala nudit, když jsem si hrál s telefonem a kamerou, takže se chtěla pustit do těch bramboráků, alespoň navečer. No plyn už sice byl, ale teď nastal zase problém se zapalovačem, který tam sice byl na lanku, ale neškrtal. Tak jsem poprosil pána z vedlejšího karavanu.

Vše vypadalo nadějně. Příprava zabrala nějaký čas a bramboráků bylo ve výsledku víc, než jsme mohli sníst. Byl jsem přejedený. Jaká krása. :-) Pak jsme si jen zabalili věci na zítřejší track, koukli na film „Czech made man“ a šli spát. Já jsem si teda pak pustil ještě sám jeden filmeček, protože beru elektriku jako neskutečnej dar, který musím využít.

Ráno vstávačka, příprava snídaně a přeparkování auta k informačnímu centru, když budeme celý den pryč. Celá trasa nebyla moc náročná, protože se šlo kolem jezera, takže po rovině. Akorát jsme nevěděli, jestli půjdeme 21km, nebo 31km. Na druhé straně jezera, kde se do něj vlévá řeka, je možnost si celou trasu zkrátit přebroděním. Samozřejmě za předpokladu, že není moc vody. To ve výsledku udělá 3 hodiny navíc (10km). Měli jsme štěstí a přes ledovou řeku se dostali. Ale byl to adrenalin, protože jsme měli na zádech foťáky s doklady. Voda byla jen lehce nad kolena, ale proud byl silný. Boty jsme radši hodily na druhou stranu břehu, abychom se mohli jistit rukama o kameny ve vodě. Přece jenom má člověk větší stabilitu, když je na čtyřech. :-) Celé té dopadlo dobře a nikomu z nás se nic nestalo. Druhá půlka tracku už tak neubíhala, ale byli jsme i se závěrečným stoupáním lehce po páté hodině u auta. Využili jsme ještě kuchyňku v kempu, kde jsme už neměli co pohledávat (placena jen jedna noc), uvařili večeři, opláchli se ve sprše a jeli k druhému jezeru v NP Nelson Lakes Rotoroa, kde jsme přespali u toalet na odpočívadle, kde bylo samozřejmě milión sandflies (pouštní blechy). Jestli jsem se už nezmínil, tak jsou to potvory, které jsou hlavně na Jížním ostrově a otravují život každému návštěvníkovi. 

Jakmile máte odkrytý kousek kůže, který není postříkaný repelentem (který nijak extra nezabírá), máte smůlu. Už přes týden se neustále drbem a máme pupínky na celém těle. Sice to nebzučí jako komár, ale je jich tu neskutečně krát víc než komárů v ČR někde u vody. Ten alespoň kousne, nasaje krev a dá pokoj. Tahle blecha kouše pořád, dokud ji nesrazím hřebínek. Takže se zavřít do auta, všechny pozabíjet a pokud možno už nevylézat.

Rotoroa
Ráno super snídaně v oblaku sandflies, takže jsem musel být pořád v pohybu a máchat kolem sebe rukama. Celkem mě to vytáčí, takže mám blbou náladu hned po ránu. Zabalili jsme si věci do batohů a posunuli se k jezeru. Rotoroa není tak oblíbená jako Rotoiti. Není zde moc dobře přístupných walků, takže jsme vybrali jen kratší okružní vycházku na 2-3 hodiny. To se týká té strany, kam jsme přijeli autem. Nešlo se ani kolem jezera, zase jen lesem, kde byl alespoň na konci menší vodopádek, spíš tedy padající voda. (Waterfall) 

Abel Tasman (walkway)

31.1.2012

Měli jsme rezervované kajáčky jen na jeden den, protože jsme chtěli den následující, projít NP Abel Tasman po svých z druhé strany. Spali jsme na stejném místě, kousek od města Marahau, jak jsem psal posledně. Ráno jsme se chtěli přesunout do Totaranui a projít se směrem k Awaroa, ale silnice byla bohužel uzavřená. Už cestou tam byla všude sesunutá zemina a na silnici chyběl druhý jízdní pruh, který se propadl kamsi do ztracena. Takto to bylo asi na 15 místech. Proto jsme museli zaimprovizovat a zastavit kousek za vesničkou Anatimo, kde jsme se vydali po trase, která spadá do NZ great walk směrem k Whariwharangi hut a zpět. Chatka byla kousek od pláže, kde ale bohužel foukal strašný vítr. Původně jsem myslel, že se tam i vykoupu a chvilku pobudem na pláži. Místo toho jsme se vrátili do chatky, poobědvali, zapsali se do knihy hostů a šli zpět k autu. Cesta vedla lesem, nelesem v přírodě, která je na většině míst na Novém Zélandu stejná, ale i tak pěkná. Mořské kajaky den předtím byly lepší. To byla příjemná změna.