Abel Tasman (mořské kajaky)

30.1.2012

Co se týká atrakcí na Jižním ostrově, tak jsem chtěl určitě vidět národní park Abel Tasman, hned na severu. Pojedeme nejdříve dolu po západním pobřeží a tento park byl stejně po ruce jako první. Proto jsme si už ve Wellingtonu nabrali spousty letáčků v informačním centru, abychom vybrali ten správný výlet a moc nás to nestálo. Nakonec jsme vybrali tři společnosti a jeli do „Íčka“ v Motuece, kde jsme udělali rezervaci na následující den. Dle předpovědi mělo být úplně jasno. Plán byl takovýto. Jednodenní výprava na mořských kajacích z Marahau do Anchorage a druhý den popojet autem a projít se po parku po svých z druhé strany. Kajáčky byly rezervovány i s návratem vodním taxíkem, tzn., že dojedem do Anchorage, tam necháme vybavení a tágo nás hodí po vodě zpět do základního tábora. Celé to byla „Freedom“ projížďka, takže bez průvodce. Ráno byl sraz v Kahu kayaks ve městě Marahau v 8:30 hod, což byl také první termín, který společnost nabízela. Nejprve následoval briefing (jak se ovládá kajak; jak máme použít záchranou světlici; jaké bude dnes počasí; jak se pádluje a zapíná splash skirt; co máme dělat, když nastanou problémy; jak se vytahuje kormidlo a další bezpečnostní věci) a pak nás odvezl mikrobus na pláž, odkud jsme konečně vypluli.

Pluli jsme hezky pomalu podél pobřeží, potřebovali jsme se nejdřív s kajakem seznámit. Zároveň jsme hledali pláž, kde dáme první malou svačinku a hlavně to všechno nafotíme. Vzal jsem s sebou i kameru, která bohužel nebyla moc nabitá, ale něco jsem zaznamenal. Naše první vylodění a nalodění proběhlo v pořádku, žádné komplikace i bez instruktora. Cestou byla menší odbočka na Adele Island, kde je možné spatřit tuleně. Ty už jsme viděli volně v přírodě na Cape Palliser, ale chtěli jsme zkusit štěstí i zde. Současně to měla být zastávka na oběd. Museli jsme se vzdálit od pobřeží a dojet k ostrovu, takže nastal menší stres, abychom se nikde necvakli. Měli jsme s sebou všechny doklady, telefony, já kameru a foťák, o které jsem se bál víc, než sám o sebe. Za zhruba 20 minut jsme byli upobřeží ostrova Adele, kde se bohužel nedalo vystoupit, jelikož byly všude skály a kameny. Ale jednoho zapomenutého tuleně jsme přeci jen viděli, jak si hraje ve vodě. Pak jsme to otočili zpět k pevnině na nejbližší pláž (Observation Beach), kde proběhlo koupání s obědem a menším relaxem, před závěrečným pádlováním. Katka do vody nevlezla, ale já jsem tam blbnul jak ten tuleň na druhé straně u ostrova. Zdrželi jsme se asi hodinu a půl, udělali spousty fotek, já jsem natočil ještě nějaké video, dokud se mi nevybila kamera a jeli do Anchorage bay. Dosud jsme pádlovali v klidných vodách, ale teď bylo potřeba objet výběžek (The Mad Mile), kde bylo moře docela roubouřené.

Hlavně foukal silný protivítr, takže kajak stál skoro na místě. Kolem nás jezdili vodní taxíky, které vytvářely další vlny a my museli pokaždé otočit čumák lodi proti vlně, aby nás to nesmetlo. (Vzkaz pro rodinu)  :-) Nakonec jsme se dostali po hodně dlouhé době až na poslední pláž (Te Pukatea Bay), kde jsme kajak nechali a do Anchorge museli dojít pěšky. Bylo to trošku o život, ale já chtěl jet. Katka bála, že prej rozhodně dál nikam nejede, ať si jedu sám. :-) Byly velké vlny a silný vítr. Takže jsme všechny věci naházely do batohů, vesty a sukně narvaly do kajaku, který jsme vytáhli vysoko na pláž, kvůli přílivu. Museli jsme s sebou hodit, protože nám jel taxík za 25 minut a my netrefili zkratku, po které by to bylo asi jen pár minut. Následně se ukázalo, že nebylo kam spěchat. Sice jsme to stihli přesně na 15:30 hod, ale odvoz přijel až po 15 minutách. Hned jsme šefíkovi říkali, že máme kajak za rohem, protože byly velké vlny a vítr. (To nebyl žádný problém, sám instruktor nám na začátku říkal, bude-li špatné počasí, nemáme pokoušet štěstí a radši někde počkat. Taxík objíždí všechny pláže po trase) Pak jsme zvedly kotvy, kapitán Milan (pořád jsme spekulovali odkud je, když má takové jméno) nám ještě nabízel záchranné vesty, protože řídí „crazy“ a jeli pro náš kajak. Měl tam puštěné celkem dobré „regé“, které pěkně pasovalo do dnešního slunného dne a my si vychutnávali zbytek cesty. Na konci se s tím Milan moc nepáral a rovnou s námi najel na připravenou rampu ve vodě, kterou táhnul traktor. My jsme ani nevystupovali, seděli dál v lodi a jeli za traktorem na vleku do Marahau, kde jsme měli auto. Potřebovali jsme se umýt od slané vody, tak nám slečna ve stánku s občerstvením nám poradila, že nejbližší sprchy jsou v nedalekém kempu za dva dolary. Ten jsme po chvíli našli a sprchu zaplatili na recepci. (Sice 2 dolary, ale neomezený čas na teplou vodu) Rovnou využili kuchyňky, kde jsme si připravili oběd na druhý den, včetně nabití notebooků a telefonů, než zmizíme.

Tak a tady to začlo. :-) Nejspíš jsem dostal klasickou mořskou nemoc (to jsem zjistil definitivně až druhý den ráno), protože mě začalo bolet břicho. Nic velkého, ale postupem času jsem se nemohl ani pohnout. Nešlo sedět, ležet ani stát. Jenom jsem hekal a funěl. Po hodině jsem si skočil vyprázdnit žaludek ke stromu, následně pospával opřený o volant v autě. V životě jsem nezažil větší bolest břicha. Celé to bylo divné, protože se první příznaky ukázali zhruba po 2 hodinách co sem opustil vodního taxíka (nikdy jsem podobné problémy neměl), takže jsem si nebyl jistý, jestli to vůbec může být mořská nemoc. Když se setmělo, tak jsem se odplazil z místa řidiče dozadu do postele, připravil si vedle sebe sáček a pokusil se dostat do polohy, ve které neumřu. Nakonec se mi po půlnoci udělalo lépe a ráno se probudil úplně svěží a v pohodě. Naštěstí.

Krevety, Tongariro, Tuleni, Trajekt na Jih

23.1.2012 – 28.1.2012
Na pondělí jsme nic extra neplánovali, protože jsme se chtěli přesunout co nejblíže k Národnímu parku Tongariro, kde na nás čekal jednodenní track. To byla poslední věc, kterou jsem chtěl bezpodmínečně vidět, než opustím severní ostrov. Než jsme se vyhrabali z Aucklandu, bylo zhruba poledne, jelikož bylo potřeba doplnit zásoby jídla, nabrat benzín a vyřešit další drobnosti. Cestou jsme naplánovali první přespání ve free DOC kempu poblíž Taupa, které bylo zhruba 300 km od největšího města na NZ, Aucklandu. Byl to kempík u řeky, kde bylo mraky volných míst, ale Katka vybrala místo u vody, kde byl plácek pro auta, které přijedou s kajaky. Samozřejmě zde byla cedule „No camping“ a „No overnight stay“. Jen jsem mávnul rukou a nechal to být, ale spát v neplaceném kempu na místě, kde je to zakázané je opravdu um. :-) Udělali jsme si k večeři salát s tuňákem a já jsem pak ještě přeskládal celé auto, protože to nebylo vychytané úplně nejlépe. Důležité a často používané věci nebyly po ruce a člověk musel kvůli každé maličkosti vytahat půlku auta.
V úterý ráno jsme se nejdříve jeli podívat k vodopádům Huka Falls, které byly jen 3 km od našeho kempu. V Taupu jsem sice byl už v listopadu minulého roku, ale jen jsem projížděl, když jsem měl namířeno do Hawk’s Bay, kde jsem hledal práci. Až k vodopádům se dalo zajet autem, tudíž nás to moc nezdrželo. Udělali jsme pár fotek a jeli kousek opodál k dnešní hlavní atrakci. To byl „Prawn park“ neboli krevetí farma se zábavním parkem. Zakoupili jsme si vstup s průvodcem, který nám na začátku řekl něco o pěstování krevet, krmení, viděli jsme úplně malé centimetrové kreveťátka, které jsme krmili granulemi přímo z dlaně, dostali instruktáž k samotnému lovu a pak nás pustili do parku, kde jsme si mohli sami nalovit večeři. :-) Každý dostal prut, návnadu a kyblík se studenou vodou na úlovky. Počasí bylo úplně nádherné, akorát krevety nebraly. Většinu návnady nám sežraly mini ryby, které ve vodě bydlely s krevetami. Nejsem moc trpělivý, takže 4 hodiny bez krevety na mě byly až až. Už jsem do toho chtěl hodit vidle a jet radši dál na jih. Katka se ale mezitím přesunula do vedlejšího rybníčku k pánovi, který je tahal ostošest. Snažila se okouknout taktiku a vlézt mu do rajónu s vírou, že se něco změní. Po chvíli na mě volala, ať tam jdu taky, že jí to tam pořád škube s prutem. Krátce na to se mi konečně jedna zakousla do masíčka na háčku a my měli první úlovek. V ten samý okamžik nám samou radostí uplaval druhý prut, protože jsme začali pózovat s prvním úlovkem a všechno ostatní hodili za hlavu. Byl to trošku trapas, ale když doplul na druhý břeh, tak na něm byla chycená další kreveta. Prostě profíci. Stačí naházet pruty do vody, jít na párek a po 15 minutách je vytáhnout na druhém konci rybníčku s chycenou večeří.  :-) Na závěr Katka chytla regulérně ještě jednu, bez parádiček a šlo se vařit. Přímo v areálu byly stanoviště, kde se nachytané potvory vařily v hrncích. Příprava dle návodů celkem jednoduchá, ale brutální. Krevety hodit zaživa do vroucí vody, počkat zhruba 2 minuty, než chytnou barvu, na kterou jsme zvyklý, vytáhnout, ukroutit/utrhnout ocas od hlavy, oloupat skořápku a strčit do pusy. Asi by k tomu nebylo špatné nějaké koření nebo citrón apod., ale na ty naše tři chcípáky to nemělo smysl. Pak jsme to hnali rychle do městečka Turangi, které je vstupní branou do národního parku Tongariro. Chtěli jsme zde zakoupit jízdenky na autobus, který nás doveze na začátek tracku. Dorazili jsme ale kousek po páté hodině odpolední a „Íčko“ už mělo zavřeno. Jde to samozřejmě i bez rezervace, ale je přece jenom vrchol sezóny a my bychom neradi zůstali stát před plným busem. Plán byl zaparkovat na konci tracku a nechat se odvézt autobusem na začátek. Pak nejsme limitováni časem dokončení, protože máme na parkovišti auto, ke kterému k večeru dojdeme po svých. Museli jsme to hold risknout. Přespali jsme v divočině kousek od parku, připravili si na ráno krosny a šli spát.

 V 7:00 hod. (středa ráno) jsme už čekali v Ketetahi car parku, jestli se někam v;máčknem. Nakonec nebyl vůbec problém a vlezli jsme do prvního busu, který přijel. Přemístili jsme se na začátek, k Mangatepopo road, kde bylo nečekaně dalších asi 200 lidí. :-) Většina, tzn. 90 procent, ale neleze na vrchol sopky Mt. Ngaurohoe 2291 metrů (Mordor, hora Osudu z Pána prstenů), což bylo štěstí. Během prvních dvou hodinek jsme se dostali se zástupem lidí až k Mangatepopo Seddle, odkud je nejlepší  odbočka na Mordor. Tady se konečně oddělilo zrno od plev a ti zkušenější včetně nás vyrazili na vrchol. Byla to celkem makačka, protože na sopečném prachu a kamení, které pokrývalo celou sopku uděláte dva kroky vpřed a tři zpět. Nakonec jsme se tam vyškrábali a na těch pár stech metrech překonali převýšení 500m. Nahoře bylo krásně, totální bezvětří a jasno. Cesta dolu byla mnohem rychlejší a jemný prach a kamínky, které nám cestou nahoru dělaly největší problémy, protože se
člověk nemohl zapřít, nám směrem dolu plně vyhovovaly. Dalo se skoro „běžet“ a my se bořili do měkkého. Dole jsme vyklepali všechno kamení a pokračovali zase vzhůru k Red Crateru. Před námi bylo ještě 15 km. Další větší svačinka byla plánovaná u Emerald Lakes, kde jsme se zbavili posledního jídla. Pak už následovalo jen jezero Blue Lake a klikatá cestička ke Ketetahi Hut. Zbytek trasy, asi 6,5km se šlo dolů po schodech a zpevněné cestě až k car parku. To už byla celkem nuda, nebylo zde nic k vidění, jen asi 10 000 schodů a les. Posledních 2,5 km (z celkových 20km) jsem si dal ještě klusem, protože bylo celkem pozdě a my neměli auto na nejbezpečnějším místě. Katce už to moc nešlapalo, tak jsem vyrazil napřed. Ne, že by mě nohy taky neboleli, nemám ještě moc vyšlápnuté trackové boty, takže jsem dost cítil kotníky a pěkně mě pálily chodidla. Ještě, když to bylo na závěr neustále z kopce. Při běhu jsem to ale tak necítil. :-) Jakmile Katka dorazila, vyrazili jsme k nedalekému jezeru na rychlou koupačku, abychom ze sebe smyli všechen prach z Mordoru. Sprcha byla plánovaná až na zítra, pěkně v klidu. Znaveni jsme šli spát snad ještě za světla.
Ve čtvrtek byl jen relax. Vstávali jsme pěkně bez budíku, najedli se, uklidili věci z batohu ze včerejšího dne a vyrazili směr Palmerston North na internet. Potřebovali jsme zabookovat trajekt na Jižní ostrov a nahrát foto na web. Na jih jezdí dvě společnosti a my si vybrali Interislander za 228 dolarů (2 osoby, jeden van) na sobotu večer. Venku stejně nebylo počasí na žádné aktivity. Nakonec jsme tam byli asi 3,5 hodiny a poté se přesunuli více na jih směrem k městu Masterton na free odpočívadlo v Alfredstonu. Což byl celkem masakr. Při vjezdu jsme si museli otevřít bránu, jako když jedem někomu na pozemek a na konci cesty stál domeček s prosklenými dveřmi, kde byla kuchyňka, sedačka apod. Byl bohužel zavřený, každopádně záchody s toaletním papírem opodál byly přístupné, přesně jak říkal atlas. Bylo to takové opuštěné místo, schované celkem v lese, vedle baráčku byla dětská houpačka na řetězech, která mírně vrzala vlivem zvyšující se ho větru a my si připadali jako ve filmu „Texaský masakr motorovou pilou“.

 Nakonec jsme to přežili (pátek ráno) a probudili se do pěkného chcance. :-) Takže jsem ani nevytáhnul čumák z auta, jen jsem přelezl z postele za volant (celkem výhoda), popojel k záchodkům, přes malé problémy s nastartováním, když auto naskočilo asi na 8 pokus (nic moc, když je člověk na takovém místě a ještě nikde ani noha) a jeli dál do Mastertonu. Museli jsme zajít na poštu prodloužit registraci na autě a Katka si chtěla ještě zaktivovat internetové bankovnictví u kiwibank. Jelikož stále pršelo, tak jsme zakotvili znovu v „mekáči“. Původní plán byl mys Cape Palliser, kde jsou volně k vidění tuleni, ale počasí nepřálo. Ještě jsme potřebovali mapu Jižního ostrova, takže rychle do warehousu a pak … se mi auto pos*alo úplně. Už jsem nenastartoval vůbec. Test přes startovací kabely nic, takže pán, kterého jsem poprosil o nahození nás ještě vozil po autoservisech a hledal nám někoho, kdo se nato podívá. Nakonec v druhém servisu vše klaplo a pán z warehouse parkoviště nás ještě vezl z autodílny (i s automechanikem :-)) zpět k našemu autu. Lidi jsou tu neskutečně ochotní. Ještě volal domu manželce, že se trochu opozdí, protože nám musí pomoct. No na místě nic nevyřešil, takže ho warehouse man (náš zachránce) vezl zpět do jeho dílny, kde nabral parťáka a přijeli konečně svým firemním autem, že nás odtáhnou na laně. (My čekali u warehouse) Přijeli, druhý automechanik si to šel taky zkusit. Tak jsem mu dal klíče od auta a on to normálně nastartoval. :-) Takže jsme byli za úplný blbečky. Ale stejně jsem je poprosil, jestli to nemůžou zkontrolovat, že už jsem měl dříve lehké problémy s nastartováním a ještě jsem potřeboval udělat výměnu oleje a olejového filtru. Super situace, když jsme včera koupili lístky na trajekt, které nejsou „refundable“ (vratné). Venku pořád chcalo, my museli čekat přes tři hodiny na auto, takže opět směr „mekáč“. Byl jsem totálně vytočenej a bez nálady. Před pátou hodinou jsme naklusali do servisu, zacvakali 250 doláčů, týpek mi ukázal, že musel vyměnit nějakou část startéru, která byla totálně ... rozbitá (nechci být sprostej) a mazali rychle směr kemp v Lake Ferry. (To bylo kousek od tuleňů, které jsme museli napresovat do zítřejšího programu s Wellingtonem a trajektem na Jih) Kempík to byl hezký, kousek od jezera a oceánu i s elektrikou.

Ráno nás ale musel kontrolovat znovu budík, protože toho bylo na programu hodně. Včera se vypršelo a dnešek vypadal slibně. Jako první jsme jeli na tuleně a maják na Cape Palliser. Čekali jsme složité hledání, ale tuleni se váleli hned v trávě kousek od silnice. Stačilo zaparkovat u krajnice a začít mačkat spoušť. Bylo zajímavé je vidět takhle volně v přírodě, kde jsme od nich byli na dva metry. Vše je vidět v galerii. Následně jsme to proložili výstupem po 250 schodech k majáku na útesu, kde jsem pořídil hezké fotky ze skály naproti. A pak zpět na tuleně na jiné místo. Našli jsme celou kolonii, kde byli i mláďata. Po sto letech jsem zase vytáhnul kameru, tak snad sestříhám nějaký film o NZ, až bude natočeno více materiálu. Nakonec jsem byl rád, že to co se nám stalo s autem, se stalo včera v centru města. Dřív nebo později by k tomu stejně došlo a takhle jsme alespoň využili deštivý den k odservisování auta a dnes bylo super počasí na tuleně. A teď startuje mnohem lépe, bez zaváhání. Akorát trochu nestíháme Wellington, kde jsme chtěli do muzea, které prý zabere půl dne. Jako první jsme si tedy našli přístav, odkud v půl sedmé odjížděl náš trajekt a pak dali jen malou procházku po městě s tím, že jsme sháněli autoatlas s kempy pro Jížní ostrov. Na víc nebyl čas. Poslední check-in byl o hodinu dříve, než byl odjezd. Trajekt vypadal z venku nic moc, ale uvnitř to celkem šlo. Bylo zde kino, bar, automaty, stolečky s elektrikou a také wifi, která ale byla za příplatek. Jelo se zhruba 3,5 hodiny do přístavu Picton. Vylodili jsme se kousek po půl desáté večer, popojeli směr Nelson a zapíchli to vedle silnice na přespání.

Prunning kiwi a dýně

16.1.2012 – 22.1.2012

Čekali jsme novou práci, ale začali jsme klasicky thinningem kiwi v nové lokalitě Maniatutu road. Je to sad samotného Jassona, takže se musíme sakra snažit. Kontroluje nás i jeho manželka, která nám do toho kecá snad víc než on. Asi proto, že nás tak nezná.  Změna nastala až ke konci šichty, kdy jsme konečně nastoupili na prunning. Změna byla vítaná. Všechny větve rostoucí z hlavního kmene, který se táhne po připravených drátech, se musí odstranit. Tedy jen ty jednoleté. Většina jde zlomit v místě odkud vyrůstá rukou, jinak pomůžou zahradní kleště, které jsme dostali. Je to taky poslední rok, kdy tam bude pěstovat zelené kiwi. Na všech stromech už jsou připravené a naroubované zlaté kiwi. Po sklizni se všechno pokácí vyjma hlavního kmene. Prý stačí dva roky a bude stejná úroda, jako teď se

zeleným. Pak se stala další neskutečná věc. Do sadu za námi přišel starší pán, že shání nějaké lidi, kteří mu pomůžou na zahradě s dýněmi. Má něco s kyčlemi a je mu kolem 70 a sám by to nezvládl. Na první dojem na nás zapůsobil jako pěkný bručoun, ale řekli jsme si, že se tam po práci všichni zastavíme a podíváme se, o co jde. Než jsem se rozkoukal, tak jsem skákal v holínkách mezi dýněmi a trhal plevel. Měl jsem hlad jako vlk, ale ostatní chtěli alespoň část udělat, když už tam jsme. Tak jsem držel hubu a krok. :-) Po práci jsme dostali ještě plnou igelitku pomerančů a avokáda, které tam mimochodem také pěstuje. Ale nejlepší tečka byla koupačka v jeho bazénu. Pozemek má celkem luxusní, už si jen užívá důchodu. Našla si nás další práce, sama!

Úterý ráno ten samý případ. Nejdřív pěkně k Jassonovi do sadu na prunning kiwi (to jsme dělali jen my kluci a Ivča dodělávala thinning, který není tak náročný), pak max. 30 min pauza a přesun o pár kilometrů ve stejné ulici k dědovi na dýně. Samozřejmě nesměl chybět na závěr bazén.
I dnes (středa) žádné velké změny. Původní scénář byl protrhávání větví v normální pracovní době a pak dýně. Ale pracujeme už několikátý den v kuse i přes celý víkend, máme dva joby zároveň a síly docházejí. Proto jsme řekli dědovi, že to přijedeme dokončit zítra ráno. Dnes jsme definitivně dodělali 

všechny práce na kiwi, takže času bude dost. Dohodli jsme se ještě s Jassonem na posledním přespání v sadu s tím, že mu pak necháme klíče od boudy v krabičce pod plechem, který ležel hned vedle. Ve čtvrtek na devátou ranní sraz u dědy. Chtěli jsme to dodělat co nejrychleji, ať máme odpoledne čas na odpočinek. Dohodli jsme se, že si po práci dáme společně vychlazené pivko a pokecáme. Skončili jsme asi v 15:30 hod, sedli na terasu a otevřeli vychlazené Waikato. Děda nám dal peníze za odvedenou práci, každému 120 dolarů za zhruba 9 hodin práce. Ani jsme nevěděli, jestli máme něco chtít, všem nám stačili pomeranče, avokádo, blumy a bazén každý den po práci. Ale byl neoblomný. Za odměnu jsme mu udělali české bramboráky a dohodli menší oslavu na rozlučku. Dojeli koupit další pivka s tím, že přespíme u něj na pozemku. Úplná pohoda. Večer nám vyprávěl o svém životě, kdy vlastnil několik závodních koní, jezdil 2x týdně do Austrálie na závody, měl hotel s restaurací další věci. Ukazoval nám staré fotky a byl nesmírně rád, že tam někoho má a může si pokecat. Manželku má už delší dobu v nemocnici, kvůli problému s dýcháním.
Ráno jsem se rozloučil a vyrazil směr Auckland, kde jsem měl nabrat Katku, kterou jsem potkal v listopadu u Pavla na cestování po jižním ostrově. Moje parta chce docestovat zbytek severního ostrova a až pak se přesunout na jih. Mě trošku tlačí čas, zpáteční letenku mám rezervovanou na půli května a pokud neseženu dobře placenou práci, asi se vrátím do Čech v tento termín. Do té doby musím projet vše důležité, bude-li čas navíc, nebudu se zlobit. Taky se mi konečně hodí, že se budu moct s někým podělit o náklady na benzín apod. Takhle mám průvan v peněžence. Ona pak půjde do školy v Aucklandu a já zpět do sadu na sběr. To už budu s penězma na suchu. Možná se pak znovu potkám s mojí partou a budeme vydělávat spolu. Taky bych se rád zastavil u Pavla a poladil si něco na autě. Nevím, jestli jsem se zmínil, ale malinko jsem drcnul do jednoho z našich na stopce. Výsledek je ohnutý nárazník na levé straně u řidiče. Při zatáčení doprava mi trochu drhne kolo o podběh. Auto přede mnou nemělo žádný problém. To je taky jediné štěstí, jinak bych byl doma ještě dřív. :-) Nechci platit další dolary, takže si to opravím sám, jen potřebuju garáž a nářadí. Nakonec se mi to povedlo, ale strávil jsem u toho celé odpoledne. Musel jsem rozebrat celý předek, abych se dostal ke kovovému

nárazníku, který potřeboval srovnat. Takže ven šla přední maska, obě světla, plastový nárazník, přední spoiler, kovový nárazník a další drobnosti viz. foto v galerii. Když jsem to srovnal a vrátil do původního stavu, tak mi zbyly jen dva nepodstatné šroubky. :-) Mám z toho radost, když jsem si to udělal celé sám a auto vypadá jako nové. Si tu budu na cestách přivydělávat ještě jako automechanik. No a v pondělí můžeme vyrazit směr Tongariro NP, které je cestou na Wellington a jižní ostrov.

Práce pro Inda pokračuje

9.1.2012 – 15.1.2012 

Kontejnery z nákladní lodě Rena

V pondělí ráno bohužel opět pršelo, takže jsem psal Jassonovi, co máme dělat. Že se prý ozve, až se udělá hezky. No hezky se do dvanácti neudělalo, on se neozval, tudíž jsme si sbalili a vyrazili do Taurangy hledat jinou práci. O víkendu jsme v kempu mluvili s nějakým domorodcem, který byl vášnivý surfař a dal nám tip na firmu Pelco. Je to rybárna a prý se tam dají vydělat slušné peníze. Zašli jsme do kanceláře, paní nám dala na vyplnění formuláře, kde se hned uvedly všechny potřebné údaje, jako je číslo účtu, IRD, poslední zaměstnavatel, jestli nám nevadí pracovat 12 hodin, telefonní čísla apod. S tím, že pokud bude práce, pošle nám sms. Pokud přijdeme, OK, pokud ne, už se víckrát neozvou. Práce asi závisí na tom, co rybáři chytnou na moři. A pokud něco chytí, tak se pracuje třeba 2 až 3 dny v týdnu. Takže taky žádná hitparáda. Poté jsme se přesunuli do Mt Maunganui, kde se hodně surfuje a na hlavní pláži bylo asi 30 surfařů, které jsme po zbytek dne sledovali. Nakonec se udělalo trochu hezky, tak jsme ještě na chvíli vytáhli krémy a šli na sluníčko doufat, že se zítra ozve Ind a půjdeme konečně do práce. 

Jak asi většina z vás tuší, do práce se nešlo ani v úterý. To už začal být malinko stres, protože se ve středu posílají výplaty (pro nás to bylo za čtvrtek a pátek minulý týden) a my Indovi stále nedali všechny papíry. Tak jsme se rozdělili a já zůstal kousek od Te Puke, abych mohl zítra vše předat Jassonovi, ať už bude nebo nebude pršet a ostatní jeli dál za Turangu směr Katikati poptat ostatní packhousy, zdali není nějaká práce. Cestou se stavili na Waihi beach, kde vyplavali kontejnery ze ztroskotané lodě Rena. 

Bouda v sadu, kde jsme dvě noci pobývali

Ve středu přisla sms, že se konečně pracuje a sraz je v 9:00 hod na Lemon road, což je sad, kde jsme skončili minulý týden v pátek. Nahnal jsem zbytek naší skupiny, která spala kousek od Taurangy a tešil se zase na kiwi. Po čtyřech dnech volna jsme zabrali a Jasson nás nechal v sadu až do půl sedmé. Konečně jsme předali dokumentaci a doufali, že přijdou také nějaké peníze. Když jsem dělal na jablkách, peníze se též posílaly ve středu a ve čtvrtek ráno byly na účtě. 

Jaké překvapení, že ve čtvrtek ráno bylo na účtu stejně peněz jako včera. Ale to nic neznamenalo. Předtím to mohla být stejná banka, nebo to posílali už dopoledne, takže vše proběhlo rychleji. Nástup byl v klasických osm hodin a jelo se do pěti odpoledne. Jasson je takový čertík, který pořád mezi námi pobíhá a huláká svoje oblíbené hlášky s Indickým přízvukem. Jeho nejoblíbenější je „verry, verry important“, kterou použije pokaždé, když někomu něco vysvětluje a tímhle to ukončí. Další kousky v jeho repertoáru jsou …

Come on, guys, hurry up (bez důvodu) 

Too much money on the ground (když trháme i dobré kiwi) 

Use both hands (jakmile nejsou obě ruce nad hlavou) 

Expensive work (když se flákáme)

Za tuhle šikanu dostal přezdívku „Führer“. :-) … No dodělali jsme Lemon road a pak se přesunuli asi o jeden kilometr do nového sadu, kde na nás čekaly další bloky. To nám udělalo radost, protože to znamenalo práci na minimálně další dva až tři dny. V pět hodin zakřičel „Go home“ a nám padla. 

V pátek ráno (13.1.2012) jsem znovu kontroloval účet a peníze konečně dorazily. Přesně tolik, kolik jsme očekávali podle odpracovaných hodin. Takže Ind zatím hraje „fair play“. Již včera nám řekl, kde máme pokračovat, že si musíme ráno postříkat boty roztokem, který hubí různou havěť. Jinak by kiwi stromy potkala zkáza. To celé znamenalo, že se sám ukázal až po první svačině, tak abychom ráno nic nepopletli. S námi tam pracují ještě tři Argentinci, kteří si přinesli magnet na Jassona v podobě nové holky, která je též z Argentiny. To znamená, že nás moc neotravuje a běhá za ní jako pejsek. My pak máme víc prostoru a klidu. Pracovat se má i zítra v sobotu, aby se sad dokončil. Pro nás by to měl být i poslední pracovní den, pak bude hotovo. 

Naroubované zlaté kiwi na zeleném základu

V sobotu jsme ale nestíhali, resp. to Jasson špatně odhadnul a musíme přijít ještě v neděli, ať to není roztahané do příštího týdne. Podle jeho odhadů (i našich) by to mělo být jen na dopoledne. Tak snad. Už se chystáme po delší pauze zase do kempu, ale chceme na to využít celý den, aby se stihlo vyprat a užít trošku pohody. Ne jen přespat, za to nemusíme platit.
Bohužel opět všechno jinak. Argentinci se asi někde v sobotu večer vylili a dnes do práce nepřišli. Už včera byli dobře zkouřený a nevěděli, která bije. Po každé pauze zalezli do úplně jiného řádku a vůbec nepokračovali, tam kde skončili a neustále se u toho smáli. To znamenalo, že dnes žádný konec po obědě nebude. Ale zase to znamená víc peněz pro nás. Celkem jsme zabrali ani u toho moc nekecali. Sám Jasson nás pochválil a dnes na nás vůbec nekřičel. Opravdu ani jednou! Ještě s námi dělal „lajničky“. Vyšlo nám to zase hezky do páté hodiny odpolední a pak nás překvapil, když řekl, že má práci ještě zhruba na dva dny. Kemp se tedy zase odkládá a my pokračujeme v pondělí bez pauzy. Už se nebude jednat o thinning, ale protrhávání malých/nových větviček. Sami pořádně nevíme, co přesně budeme dělat.

Kiwi job

4.1.2012 – 8.1.2012 

Potom co jsme dojeli z East Coastu zpět do Bay of Plenty, kde jsem byl na začátku svého cestování, tak jsme začali opět hledat práci. Chtěli by jsme ještě něco vydělat, než docestujem zbytek severního ostrova a přesunem se na jich. Ideálně tak něco do konce ledna. Hned na druhém místě kousek před Te Puke, jsme zastavili u stánku s ovocem, kde jsme se paní ptali, jestli o něčem v okolí neví. Dala nám jméno, ale bohužel bez telefonního čísla. Že nám ho dají v Te Puke Times v centru města. Kontakt jsme dostali a šli se usadit na lavičky, abychom vymysleli co dál. A pak se stala zvláštní věc. Práce si našla nás. Každý tady brečí, jak nemůže nic sehnat a my se přitom jen poflakovali na lavičkách před Te Puke Times a v tom k nám přišla paní, vyptávala se na různé věci, odkud jsme, co tady děláme apod. Pak došlo slovo na práci. Její manžel má prý pár kiwi sadů tady v okolí a zrovna shání pracovní sílu. Dala nám na něj číslo a zároveň jsme my předali číslo na sebe, konkrétně tedy na mě. Vypadalo to jako sen, až na to, že paní byla stejně jako její přejmenovaný manžel Jasson (aby lépe zapadl do místní společnosti) Indka! Ti tu mají hroznou pověst a z každé strany jsme slyšeli/četli, že pro Indy rozhodně nepracovat. Takže jsme všichni byli naprosto v klidu a moc to neřešili. Jenže cca. o dvě hodiny později volá neznámé číslo a druhé straně kdo jiný než Jasson. Že má prý pro nás práci a jestli můžem hned zítra ráno nastoupit. No co, nic jiného jsme neměli, takže to bude případně další zkušenost zadarmo. :-) Dali jsme si s ním rande u pošty v Te Puke na osmou ranní a začali vymýšlet různé teorie, jak to celé dopadne. Mezitím jsem měl asi 2x problém s nastartováním auta, takže jsem rovnou koupil novou autobaterii ve warehousu, kde měli ještě akci. Ty levnější mají na etiketě uvedenou životnost 12 měsíců a ta co byla v autě to měla už dááávno za sebou. Kluci mě naštěstí pokaždé nastartovali přes startovací kabely. Hned vedle warehousu v Tauranze je Chinatown, což je restaurace, kde si v době obědů můžete dát za 15 dolarů co se do vás vejde. Prostě formou bufetů, kde si na talíř hodíte cokoliv uvidíte. Sice jsem neměl nějaký velký hlad, ale dal jsem si normální oběd, pak druhý oběd, k tomu studený salát s krevetami, vodu se šťávou (později jsem zjistil, že je to poleva na zmrzlinu), minidortíček, kávu se zmrzlinou a pak znova zmrzlinu. :-) Sice mi bylo trošku na zvracení, ale už jsem nepotřeboval do druhého dne jíst.

Druhý den čtvrtek ráno (5.1.2012) čekáme v osm před poštou a Jasson nikde. Samozřejmě se nikdo nedivil, ale pro jistotu jsem mu poslal textovku, kde je, že čekáme na smluveném místě. Po chvíli odepsal, že tam je za pár minut. Dorazil, zeptal se jestli máme IRD čísla a na další info s tím, že ho máme následovat. Už proto, že je to Ind, tak jsme chtěli hlavně jako první podepsat smlouvu a pořešit věci ohledně výplaty. Zavezl nás do sadu, do ruky nám dal bílé pletené rukavice a šli jsme makat. Na žádnou úředničinu nebyl čas. :-) To nás moc neuklidnilo. … Děláme thinning, což je to samé, co jsem dělal na jablkách, akorát je práce nesrovnatelně lehčí. Člověk nepotřebuje štafle, všechno ovoce je pěkně po ruce a trhají se jen ty poškozené, nebo špatně tvarované. Na jablkách se museli nechávat na jednom trsu max. jedno nebo dvě jablka, tudíž šlo 60% dolu.Tady se tak 90% nechá na stromě. Také je výhoda, že jsme placeni, nebo snad budem za čas a ne za protrhané stromy. Takže jsou předepsané dvě patnáctiminutové přestávky v 10:00 a 15:00, plus 30 minut ve 12:30 na oběd a dá se přes den trochu flákat, když se nikdo nekouká. Pracovali jsme do čtyř hodin a jelikož bylo hezky a relativně spousta času, tak jsme jeli na nejbližší pláž do Maketu. Sprchu jsem pár dní neviděl a slaná voda v oceánu se jevila jako dobré řešení mých problémů.

Poslední pracovní den (6.1.2012) opět nezačal podle našich představ. Dojeli jsme do sadu a hned na nás spustil „Hurry up guys, is eight o’clock“, takže urychleně do řádků a protrhávat. Opět žádné smlouvy. Přes den se nám alespoň podařilo položit otázku, jak to teda bude. Jasson povídá, že potřebuje kopii pasu, pracovního víza, plus číslo bankovního účtu a IRD číslo. Hned po šichtě jsme tedy jeli na poštu, která měla ale jen do pěti, protože byl pátek. Do práce jsme měli jít i v sobotu a to znamenalo, že stále nebude smlouva, protože nemáme kopie všech dokladů. Ne že by jsme nějakou výplatu čekali (byl to Ind), ale trochu by nás to uklidnilo. Takže jsme začali znovu vtipkovat, že jsme dnes pracovali za jednu rukavici. (Dostali jsme včera jeden pár a pracovali jsme druhý den) S nepořízenou jsme jeli na „zašívačku“ č. 3. Je to hned u řeky kousek od městečka Papamoa, kde je i nájezdová rampa pro motorové a rybářské čluny. Nejdřív jsem se tam u kaluže oholil a pak jsme začali vyndávat propriety na večeři. Nějací dva rybáři, co akorát tahali loď z vody se nás ptali, jestli máme rádi ryby. Říkáme, že jo a pak prej kolik nás je? V tom sáhnul do boxu v loďce a vytáhnul dvě ryby, které před chvílí chytili na moři. Teď si nevzpomenu na název, ale jmenovala se Terehaki nebo nějak podobně. Když viděl jak se s tím trápíme, tak nám ji pomohl ještě vykuchat a udělat z toho filety. Nejlepší na tom bylo, že se to celé odehrávalo na mé posteli ve vanu. Jen jako prkýnko sloužilo víko od plastikové krabice. Ryba mi tam ocasem plácala po novém prostěradle a všude byly šupiny. :-) Pak jsme ji jen posolili, opepřili a udělali ve vlastní šťávě na pánvičce. Kdybych to nepřehnal s pepřem tak to byla opravdu laskominka. V sobotu ráno samozřejmě pršelo, tudíž se do práce nešlo. Alespoň byl konečně prostor dojít na poštu okopírovat potřebné dokumenty a být připraven na pondělí. 

O víkendu jsme pak jen odpočívali a ze soboty na neděli jsme byli v kempu, kde jsme si vyprali a také jsem konečně použil sušičku. Akorát jsme do ní dali prádlo tři, takže moc suché nebylo. :-) V neděli ráno muselo jít na druhé kolo. Také jsem koupil o dolil olej do mého „Langoše“, jak jsme ho pojmenovali a řešili pojistky. Potřeboval jsem nějak odpojit postranní posuvné dveře. Pokaždé když zavřu, tak proběhne něco podobného, jako když jsou špatně dovřené dveře a snažím se centrálem zamknout. Ty se pak zamknou a otevřou. V mém případě to udělá jen ten zvuk a nevím k čemu to je. Každopádně mi to dost vybíjelo baterku (když jsem to udělal třaba 15x v kempu), takže jsem to musel nějak vyřešit. Na víku od pojistek bylo vše hezky popsané, akorát v japonštině. Tak jsem nejdřív zkoušel různé aplikace do mobilu na OCR + překlad textu apod. nesmysly, až jsem prostě vytrhal všechny pojistky ven. No ale dveře pořád cvakaly. Vše pak vyřešila lepící páska přes kontakty.:-)

Silvestr a Nový Rok

31.12.2011 – 2.1.2012

Na Silvestra nás hned brzo ráno probudil déšť, takže jsme se postupně přesunuli do Gisborne, do „mekáče“ na internet. Tam jsme poseděli něco přes hodinku, než každý z nás vyčerpal 50MB tarif, který je každému k dispozici po připojení do jejich sítě. Pak se lze znovu „checknout“ a využívat nové data, ale ne vždy to funguje. Jelikož kluci (David s Tomášem ) už Gisborne znají, protože tu museli na začátku svého pobytu řešit problémy s autem, dali nám tip na lepší, neomezený internet v místní knihovně, která byla jen pár metrů vedle Mc Donalda. Přesunuli jsme se a poseděli další dvě až tři hodinky než nás paní upozornila, že budou v 13:00 hod zavírat, protože je dnes Silvestr. Nahráli jsme nové fotky na net, dopsali blogy a zkontrolovali, co bylo třeba. … Pak nás potkala nepříjemná situace. V Gisborne končil nějaký hudební festival, tudíž zde bylo mraky lidí a do toho ještě Silvestr, takže s parkováním nic moc. Kluci si postavili auto za jeden z našich vanů na parkovišti u Mc Donalda a když jsme se chystali odjet, auta na parkovišti byla jen dvě. :-) … Kluci tu už jednou platili pokutu za špatné parkování, takže si to rovnou namířili pešky na místní policejní stanici. Moc dobře věděli kde to je a znali už místního šerifa. Celé to bylo ještě vyšperkované tím, že jim ho odtahovka prostě ukradla a neodtáhla. Asi mají nějaké univerzální klíče, které pasují do většiny starších aut, takže si ho otevřeli, nastartovali a odjeli na policejní parkoviště. To celé bylo nakonec za 80 dolarů. Pak jsme ještě zamířili do liquorlandu, což je specializovaný krámek na tvrdý alkohol, který se normálně obchoďácích neprodává. Tady se vlastně stala další vtipná situace, když si Tomáš kupoval obyčejnou zmrzlinu, kterou tam měli jen jako vedlejší produkt v mrazáku a musel ukazovat doklad, že už má na ní věk. :-) Blbost, ale asi tam mají nařízení, že každý zákazník musí ukazovat ID, bez vyjímek.

Pak jsme už zamířili směr East Cape a cestou hledali vhodné místo, kde strávíme poslední den v roce 2011. Byl to trošku boj, ale k večeru jsme konečně zakotvili na odpočívadle se záchody kousek od pláže. Bylo to snad poslední místo na East Coast, když se jede směrem od Gisborne, které ještě lemuje pobřeží. Pak se už odbočuje do hor a celý výběžek se objíždí. Postavili jsme naše auta do klasického „Účka“ s tím, že byl ještě uprostřed stoleček s lavicemi a začali jsme s přípravami. Udělal se zeleninový talíř, česneková pomazánka, bagetky, salámek, brambůrky a taky si každý vytáhnul dárečky z liqour shopu. :-) Celý den jsme moc nejedli a jako největší zabiják se nakonec ukázal Jim Beam, kterého si koupil Honza. Už kolem desáté večerní se nám kolem aut motal nějaký místní Maor, který byl totálně na plech a lehl si na zem vedle našeho stolu. Honza se ho ptal, jestli je OK a jestli chce vzbudit, až bude půlnoc a hodinku na to, už ležel taky. :-) Ani se nezúčastnil přípitku. Jen občas vystrčil hlavu z auta a hodil šavli. :-) Ráno byl pak první na nahou a chodil s pískem zasypávat noční nadělení.

Druhý den ráno se udělalo zase pěkně, takže jsme se po drobném úklidu bordelu a jídla ze včerejška přesunuli na pláž a hlavně do vody. Bylo to moje první koupání v moři od té doby, co jsem přiletěl. Oceán se už konečně ohřál natolik, že je voda příjemná. A jak se říká „Jak na Nový rok, tak po celý rok“. Tak doufám, že v tom budu pokračovat. Vzali jsme s sebou skin board (jezdí se na něm podél pláže zhruba v 5 až 10 cm vody), body board (to už je prkno do vln a jezdí se na něm po břiše) a míč na rugby, abychom se trochu vyblbli. Nakonec jsme se jen tak poflakovali celý den. Stejně bylo potřeba ještě vystřízlivět. Kolem páté hodiny jsme nasedli do aut a jeli dál na sever, kde byla naplánovaná zastávka na East Cape. To je nejvýchodnější místo na Novém Zélandu a místní lidé vidí jako jedni z prvních na světě východ slunce. Dominantou East Cape je maják na útesu kam je potřeba se vyškrábat zhruba po 750 schodech. Okolní krajina je nádherná! Podledních 25 km k majáku se jede po prašné silnici, která je slepá a končí právě u útesu s majákem. Vypadá to tam jak na konci světa. Cestou bylo jen pár dřevěných domečků, přes silnici volně pobíhaly krávy, koně a ovce. Celé místo působilo tak klidně a mysticky. Dojeli jsme tam sice až k večeru, ale ještě bylo dost světla na procházku nahoru a dolu. Po prohlídce jsme jen popojeli 4 km do nedalekého DOC kempu, kde jsme přespali.

Další den jsme se už dostali do Bay of Plenty, kde jsme našli další super DOC kemp za 6 dolarů. Byla tam sprcha, záchod a hlavně za valem pláž s mořem. Takže jsme se pořádně vykoupali a znovu zablbli na body boardu i druhý den. Vlny už byly opravdu velké, takže trocha adrenalinu nechyběla. Dobrý, ale už by to chtělo normální surfing a sjíždění velkých vln. Snad k tomu brzo dojde a půjčíme si nějaké prkno s instruktorem. To bude teprve mazec!