23.1.2012 – 28.1.2012
Na pondělí jsme nic extra neplánovali, protože jsme se chtěli přesunout co nejblíže k Národnímu parku Tongariro, kde na nás čekal jednodenní track. To byla poslední věc, kterou jsem chtěl bezpodmínečně vidět, než opustím severní ostrov. Než jsme se vyhrabali z Aucklandu, bylo zhruba poledne, jelikož bylo potřeba doplnit zásoby jídla, nabrat benzín a vyřešit další drobnosti. Cestou jsme naplánovali první přespání ve free DOC kempu poblíž Taupa, které bylo zhruba 300 km od největšího města na NZ, Aucklandu. Byl to kempík u řeky, kde bylo mraky volných míst, ale Katka vybrala místo u vody, kde byl plácek pro auta, které přijedou s kajaky. Samozřejmě zde byla cedule „No camping“ a „No overnight stay“. Jen jsem mávnul rukou a nechal to být, ale spát v neplaceném kempu na místě, kde je to zakázané je opravdu um. :-) Udělali jsme si k večeři salát s tuňákem a já jsem pak ještě přeskládal celé auto, protože to nebylo vychytané úplně nejlépe. Důležité a často používané věci nebyly po ruce a člověk musel kvůli každé maličkosti vytahat půlku auta.
V úterý ráno jsme se nejdříve jeli podívat k vodopádům Huka Falls, které byly jen 3 km od našeho kempu. V Taupu jsem sice byl už v listopadu minulého roku, ale jen jsem projížděl, když jsem měl namířeno do Hawk’s Bay, kde jsem hledal práci. Až k vodopádům se dalo zajet autem, tudíž nás to moc nezdrželo. Udělali jsme pár fotek a jeli kousek opodál k dnešní hlavní atrakci. To byl „Prawn park“ neboli krevetí farma se zábavním parkem. Zakoupili jsme si vstup s průvodcem, který nám na začátku řekl něco o pěstování krevet, krmení, viděli jsme úplně malé centimetrové kreveťátka, které jsme krmili granulemi přímo z dlaně, dostali instruktáž k samotnému lovu a pak nás pustili do parku, kde jsme si mohli sami nalovit večeři. :-) Každý dostal prut, návnadu a kyblík se studenou vodou na úlovky. Počasí bylo úplně nádherné, akorát krevety nebraly. Většinu návnady nám sežraly mini ryby, které ve vodě bydlely s krevetami. Nejsem moc trpělivý, takže 4 hodiny bez krevety na mě byly až až. Už jsem do toho chtěl hodit vidle a jet radši dál na jih. Katka se ale mezitím přesunula do vedlejšího rybníčku k pánovi, který je tahal ostošest. Snažila se okouknout taktiku a vlézt mu do rajónu s vírou, že se něco změní. Po chvíli na mě volala, ať tam jdu taky, že jí to tam pořád škube s prutem. Krátce na to se mi konečně jedna zakousla do masíčka na háčku a my měli první úlovek. V ten samý okamžik nám samou radostí uplaval druhý prut, protože jsme začali pózovat s prvním úlovkem a všechno ostatní hodili za hlavu. Byl to trošku trapas, ale když doplul na druhý břeh, tak na něm byla chycená další kreveta. Prostě profíci. Stačí naházet pruty do vody, jít na párek a po 15 minutách je vytáhnout na druhém konci rybníčku s chycenou večeří. :-) Na závěr Katka chytla regulérně ještě jednu, bez parádiček a šlo se vařit. Přímo v areálu byly stanoviště, kde se nachytané potvory vařily v hrncích. Příprava dle návodů celkem jednoduchá, ale brutální. Krevety hodit zaživa do vroucí vody, počkat zhruba 2 minuty, než chytnou barvu, na kterou jsme zvyklý, vytáhnout, ukroutit/utrhnout ocas od hlavy, oloupat skořápku a strčit do pusy. Asi by k tomu nebylo špatné nějaké koření nebo citrón apod., ale na ty naše tři chcípáky to nemělo smysl. Pak jsme to hnali rychle do městečka Turangi, které je vstupní branou do národního parku Tongariro. Chtěli jsme zde zakoupit jízdenky na autobus, který nás doveze na začátek tracku. Dorazili jsme ale kousek po páté hodině odpolední a „Íčko“ už mělo zavřeno. Jde to samozřejmě i bez rezervace, ale je přece jenom vrchol sezóny a my bychom neradi zůstali stát před plným busem. Plán byl zaparkovat na konci tracku a nechat se odvézt autobusem na začátek. Pak nejsme limitováni časem dokončení, protože máme na parkovišti auto, ke kterému k večeru dojdeme po svých. Museli jsme to hold risknout. Přespali jsme v divočině kousek od parku, připravili si na ráno krosny a šli spát.
V 7:00 hod. (středa ráno) jsme už čekali v Ketetahi car parku, jestli se někam v;máčknem. Nakonec nebyl vůbec problém a vlezli jsme do prvního busu, který přijel. Přemístili jsme se na začátek, k Mangatepopo road, kde bylo nečekaně dalších asi 200 lidí. :-) Většina, tzn. 90 procent, ale neleze na vrchol sopky Mt. Ngaurohoe 2291 metrů (Mordor, hora Osudu z Pána prstenů), což bylo štěstí. Během prvních dvou hodinek jsme se dostali se zástupem lidí až k Mangatepopo Seddle, odkud je nejlepší odbočka na Mordor. Tady se konečně oddělilo zrno od plev a ti zkušenější včetně nás vyrazili na vrchol. Byla to celkem makačka, protože na sopečném prachu a kamení, které pokrývalo celou sopku uděláte dva kroky vpřed a tři zpět. Nakonec jsme se tam vyškrábali a na těch pár stech metrech překonali převýšení 500m. Nahoře bylo krásně, totální bezvětří a jasno. Cesta dolu byla mnohem rychlejší a jemný prach a kamínky, které nám cestou nahoru dělaly největší problémy, protože se
člověk nemohl zapřít, nám směrem dolu plně vyhovovaly. Dalo se skoro „běžet“ a my se bořili do měkkého. Dole jsme vyklepali všechno kamení a pokračovali zase vzhůru k Red Crateru. Před námi bylo ještě 15 km. Další větší svačinka byla plánovaná u Emerald Lakes, kde jsme se zbavili posledního jídla. Pak už následovalo jen jezero Blue Lake a klikatá cestička ke Ketetahi Hut. Zbytek trasy, asi 6,5km se šlo dolů po schodech a zpevněné cestě až k car parku. To už byla celkem nuda, nebylo zde nic k vidění, jen asi 10 000 schodů a les. Posledních 2,5 km (z celkových 20km) jsem si dal ještě klusem, protože bylo celkem pozdě a my neměli auto na nejbezpečnějším místě. Katce už to moc nešlapalo, tak jsem vyrazil napřed. Ne, že by mě nohy taky neboleli, nemám ještě moc vyšlápnuté trackové boty, takže jsem dost cítil kotníky a pěkně mě pálily chodidla. Ještě, když to bylo na závěr neustále z kopce. Při běhu jsem to ale tak necítil. :-) Jakmile Katka dorazila, vyrazili jsme k nedalekému jezeru na rychlou koupačku, abychom ze sebe smyli všechen prach z Mordoru. Sprcha byla plánovaná až na zítra, pěkně v klidu. Znaveni jsme šli spát snad ještě za světla.
Ve čtvrtek byl jen relax. Vstávali jsme pěkně bez budíku, najedli se, uklidili věci z batohu ze včerejšího dne a vyrazili směr Palmerston North na internet. Potřebovali jsme zabookovat trajekt na Jižní ostrov a nahrát foto na web. Na jih jezdí dvě společnosti a my si vybrali Interislander za 228 dolarů (2 osoby, jeden van) na sobotu večer. Venku stejně nebylo počasí na žádné aktivity. Nakonec jsme tam byli asi 3,5 hodiny a poté se přesunuli více na jih směrem k městu Masterton na free odpočívadlo v Alfredstonu. Což byl celkem masakr. Při vjezdu jsme si museli otevřít bránu, jako když jedem někomu na pozemek a na konci cesty stál domeček s prosklenými dveřmi, kde byla kuchyňka, sedačka apod. Byl bohužel zavřený, každopádně záchody s toaletním papírem opodál byly přístupné, přesně jak říkal atlas. Bylo to takové opuštěné místo, schované celkem v lese, vedle baráčku byla dětská houpačka na řetězech, která mírně vrzala vlivem zvyšující se ho větru a my si připadali jako ve filmu „Texaský masakr motorovou pilou“.
Nakonec jsme to přežili (pátek ráno) a probudili se do pěkného chcance. :-) Takže jsem ani nevytáhnul čumák z auta, jen jsem přelezl z postele za volant (celkem výhoda), popojel k záchodkům, přes malé problémy s nastartováním, když auto naskočilo asi na 8 pokus (nic moc, když je člověk na takovém místě a ještě nikde ani noha) a jeli dál do Mastertonu. Museli jsme zajít na poštu prodloužit registraci na autě a Katka si chtěla ještě zaktivovat internetové bankovnictví u kiwibank. Jelikož stále pršelo, tak jsme zakotvili znovu v „mekáči“. Původní plán byl mys Cape Palliser, kde jsou volně k vidění tuleni, ale počasí nepřálo. Ještě jsme potřebovali mapu Jižního ostrova, takže rychle do warehousu a pak … se mi auto pos*alo úplně. Už jsem nenastartoval vůbec. Test přes startovací kabely nic, takže pán, kterého jsem poprosil o nahození nás ještě vozil po autoservisech a hledal nám někoho, kdo se nato podívá. Nakonec v druhém servisu vše klaplo a pán z warehouse parkoviště nás ještě vezl z autodílny (i s automechanikem :-)) zpět k našemu autu. Lidi jsou tu neskutečně ochotní. Ještě volal domu manželce, že se trochu opozdí, protože nám musí pomoct. No na místě nic nevyřešil, takže ho warehouse man (náš zachránce) vezl zpět do jeho dílny, kde nabral parťáka a přijeli konečně svým firemním autem, že nás odtáhnou na laně. (My čekali u warehouse) Přijeli, druhý automechanik si to šel taky zkusit. Tak jsem mu dal klíče od auta a on to normálně nastartoval. :-) Takže jsme byli za úplný blbečky. Ale stejně jsem je poprosil, jestli to nemůžou zkontrolovat, že už jsem měl dříve lehké problémy s nastartováním a ještě jsem potřeboval udělat výměnu oleje a olejového filtru. Super situace, když jsme včera koupili lístky na trajekt, které nejsou „refundable“ (vratné). Venku pořád chcalo, my museli čekat přes tři hodiny na auto, takže opět směr „mekáč“. Byl jsem totálně vytočenej a bez nálady. Před pátou hodinou jsme naklusali do servisu, zacvakali 250 doláčů, týpek mi ukázal, že musel vyměnit nějakou část startéru, která byla totálně ... rozbitá (nechci být sprostej) a mazali rychle směr kemp v Lake Ferry. (To bylo kousek od tuleňů, které jsme museli napresovat do zítřejšího programu s Wellingtonem a trajektem na Jih) Kempík to byl hezký, kousek od jezera a oceánu i s elektrikou.
Ráno nás ale musel kontrolovat znovu budík, protože toho bylo na programu hodně. Včera se vypršelo a dnešek vypadal slibně. Jako první jsme jeli na tuleně a maják na Cape Palliser. Čekali jsme složité hledání, ale tuleni se váleli hned v trávě kousek od silnice. Stačilo zaparkovat u krajnice a začít mačkat spoušť. Bylo zajímavé je vidět takhle volně v přírodě, kde jsme od nich byli na dva metry. Vše je vidět v galerii. Následně jsme to proložili výstupem po 250 schodech k majáku na útesu, kde jsem pořídil hezké fotky ze skály naproti. A pak zpět na tuleně na jiné místo. Našli jsme celou kolonii, kde byli i mláďata. Po sto letech jsem zase vytáhnul kameru, tak snad sestříhám nějaký film o NZ, až bude natočeno více materiálu. Nakonec jsem byl rád, že to co se nám stalo s autem, se stalo včera v centru města. Dřív nebo později by k tomu stejně došlo a takhle jsme alespoň využili deštivý den k odservisování auta a dnes bylo super počasí na tuleně. A teď startuje mnohem lépe, bez zaváhání. Akorát trochu nestíháme Wellington, kde jsme chtěli do muzea, které prý zabere půl dne. Jako první jsme si tedy našli přístav, odkud v půl sedmé odjížděl náš trajekt a pak dali jen malou procházku po městě s tím, že jsme sháněli autoatlas s kempy pro Jížní ostrov. Na víc nebyl čas. Poslední check-in byl o hodinu dříve, než byl odjezd. Trajekt vypadal z venku nic moc, ale uvnitř to celkem šlo. Bylo zde kino, bar, automaty, stolečky s elektrikou a také wifi, která ale byla za příplatek. Jelo se zhruba 3,5 hodiny do přístavu Picton. Vylodili jsme se kousek po půl desáté večer, popojeli směr Nelson a zapíchli to vedle silnice na přespání.
Na pondělí jsme nic extra neplánovali, protože jsme se chtěli přesunout co nejblíže k Národnímu parku Tongariro, kde na nás čekal jednodenní track. To byla poslední věc, kterou jsem chtěl bezpodmínečně vidět, než opustím severní ostrov. Než jsme se vyhrabali z Aucklandu, bylo zhruba poledne, jelikož bylo potřeba doplnit zásoby jídla, nabrat benzín a vyřešit další drobnosti. Cestou jsme naplánovali první přespání ve free DOC kempu poblíž Taupa, které bylo zhruba 300 km od největšího města na NZ, Aucklandu. Byl to kempík u řeky, kde bylo mraky volných míst, ale Katka vybrala místo u vody, kde byl plácek pro auta, které přijedou s kajaky. Samozřejmě zde byla cedule „No camping“ a „No overnight stay“. Jen jsem mávnul rukou a nechal to být, ale spát v neplaceném kempu na místě, kde je to zakázané je opravdu um. :-) Udělali jsme si k večeři salát s tuňákem a já jsem pak ještě přeskládal celé auto, protože to nebylo vychytané úplně nejlépe. Důležité a často používané věci nebyly po ruce a člověk musel kvůli každé maličkosti vytahat půlku auta.
V úterý ráno jsme se nejdříve jeli podívat k vodopádům Huka Falls, které byly jen 3 km od našeho kempu. V Taupu jsem sice byl už v listopadu minulého roku, ale jen jsem projížděl, když jsem měl namířeno do Hawk’s Bay, kde jsem hledal práci. Až k vodopádům se dalo zajet autem, tudíž nás to moc nezdrželo. Udělali jsme pár fotek a jeli kousek opodál k dnešní hlavní atrakci. To byl „Prawn park“ neboli krevetí farma se zábavním parkem. Zakoupili jsme si vstup s průvodcem, který nám na začátku řekl něco o pěstování krevet, krmení, viděli jsme úplně malé centimetrové kreveťátka, které jsme krmili granulemi přímo z dlaně, dostali instruktáž k samotnému lovu a pak nás pustili do parku, kde jsme si mohli sami nalovit večeři. :-) Každý dostal prut, návnadu a kyblík se studenou vodou na úlovky. Počasí bylo úplně nádherné, akorát krevety nebraly. Většinu návnady nám sežraly mini ryby, které ve vodě bydlely s krevetami. Nejsem moc trpělivý, takže 4 hodiny bez krevety na mě byly až až. Už jsem do toho chtěl hodit vidle a jet radši dál na jih. Katka se ale mezitím přesunula do vedlejšího rybníčku k pánovi, který je tahal ostošest. Snažila se okouknout taktiku a vlézt mu do rajónu s vírou, že se něco změní. Po chvíli na mě volala, ať tam jdu taky, že jí to tam pořád škube s prutem. Krátce na to se mi konečně jedna zakousla do masíčka na háčku a my měli první úlovek. V ten samý okamžik nám samou radostí uplaval druhý prut, protože jsme začali pózovat s prvním úlovkem a všechno ostatní hodili za hlavu. Byl to trošku trapas, ale když doplul na druhý břeh, tak na něm byla chycená další kreveta. Prostě profíci. Stačí naházet pruty do vody, jít na párek a po 15 minutách je vytáhnout na druhém konci rybníčku s chycenou večeří. :-) Na závěr Katka chytla regulérně ještě jednu, bez parádiček a šlo se vařit. Přímo v areálu byly stanoviště, kde se nachytané potvory vařily v hrncích. Příprava dle návodů celkem jednoduchá, ale brutální. Krevety hodit zaživa do vroucí vody, počkat zhruba 2 minuty, než chytnou barvu, na kterou jsme zvyklý, vytáhnout, ukroutit/utrhnout ocas od hlavy, oloupat skořápku a strčit do pusy. Asi by k tomu nebylo špatné nějaké koření nebo citrón apod., ale na ty naše tři chcípáky to nemělo smysl. Pak jsme to hnali rychle do městečka Turangi, které je vstupní branou do národního parku Tongariro. Chtěli jsme zde zakoupit jízdenky na autobus, který nás doveze na začátek tracku. Dorazili jsme ale kousek po páté hodině odpolední a „Íčko“ už mělo zavřeno. Jde to samozřejmě i bez rezervace, ale je přece jenom vrchol sezóny a my bychom neradi zůstali stát před plným busem. Plán byl zaparkovat na konci tracku a nechat se odvézt autobusem na začátek. Pak nejsme limitováni časem dokončení, protože máme na parkovišti auto, ke kterému k večeru dojdeme po svých. Museli jsme to hold risknout. Přespali jsme v divočině kousek od parku, připravili si na ráno krosny a šli spát.
člověk nemohl zapřít, nám směrem dolu plně vyhovovaly. Dalo se skoro „běžet“ a my se bořili do měkkého. Dole jsme vyklepali všechno kamení a pokračovali zase vzhůru k Red Crateru. Před námi bylo ještě 15 km. Další větší svačinka byla plánovaná u Emerald Lakes, kde jsme se zbavili posledního jídla. Pak už následovalo jen jezero Blue Lake a klikatá cestička ke Ketetahi Hut. Zbytek trasy, asi 6,5km se šlo dolů po schodech a zpevněné cestě až k car parku. To už byla celkem nuda, nebylo zde nic k vidění, jen asi 10 000 schodů a les. Posledních 2,5 km (z celkových 20km) jsem si dal ještě klusem, protože bylo celkem pozdě a my neměli auto na nejbezpečnějším místě. Katce už to moc nešlapalo, tak jsem vyrazil napřed. Ne, že by mě nohy taky neboleli, nemám ještě moc vyšlápnuté trackové boty, takže jsem dost cítil kotníky a pěkně mě pálily chodidla. Ještě, když to bylo na závěr neustále z kopce. Při běhu jsem to ale tak necítil. :-) Jakmile Katka dorazila, vyrazili jsme k nedalekému jezeru na rychlou koupačku, abychom ze sebe smyli všechen prach z Mordoru. Sprcha byla plánovaná až na zítra, pěkně v klidu. Znaveni jsme šli spát snad ještě za světla.
Ve čtvrtek byl jen relax. Vstávali jsme pěkně bez budíku, najedli se, uklidili věci z batohu ze včerejšího dne a vyrazili směr Palmerston North na internet. Potřebovali jsme zabookovat trajekt na Jižní ostrov a nahrát foto na web. Na jih jezdí dvě společnosti a my si vybrali Interislander za 228 dolarů (2 osoby, jeden van) na sobotu večer. Venku stejně nebylo počasí na žádné aktivity. Nakonec jsme tam byli asi 3,5 hodiny a poté se přesunuli více na jih směrem k městu Masterton na free odpočívadlo v Alfredstonu. Což byl celkem masakr. Při vjezdu jsme si museli otevřít bránu, jako když jedem někomu na pozemek a na konci cesty stál domeček s prosklenými dveřmi, kde byla kuchyňka, sedačka apod. Byl bohužel zavřený, každopádně záchody s toaletním papírem opodál byly přístupné, přesně jak říkal atlas. Bylo to takové opuštěné místo, schované celkem v lese, vedle baráčku byla dětská houpačka na řetězech, která mírně vrzala vlivem zvyšující se ho větru a my si připadali jako ve filmu „Texaský masakr motorovou pilou“.
