Jižní Korea

3.5.2012 – 9.5.2012

Před sebou jsem měl 12 hodin letu z Aucklandu do Soulu, během kterého byl opět servis Korejců na výborné úrovni. Posun času byl ale jen -3 hodiny, protože jsem se přemístil hlavně z Jižní polokoule na severní, takže jsem žádné problémy neměl. Už při rezervaci hotelu přes portál booking.com jsem poslal Mr. Chongovi info, že přijedu trošku později, jelikož letadlo dosedne na přistávací plochu v Soulu plánovaně až kolem šesté večerní. Chtěl dostat zprávu, kdybych přijel až po 20:00 hodině. Zároveň mi doporučil autobus 6015, který jede z letiště až před hotel Sejong. To byla nejbližší zastávka k hotelu/guest housu Alps Seoul, kde jsem měl složit hlavu. Na letišti jsem ještě rychle vyměnil novozélandské dolary (NZD) za korejské wony (KRW) a šel čekat na zastávku. Informace pro turisty tady fungují na dobré úrovni, autobusy jezdí přesně podle jízdního řádu a důležité věci jsou napsané jak korejsky (rozsypaný čaj), tak anglicky. Měl jsem sice nějakou mapku, kterou jsem vyfasoval na letišti Incheon, ale tam bylo centrum Soulu hodně nahrubo. Žádnou velkou přípravu jsem na Zélandu neprodělal a teď jsem vlastně nevěděl, kam mám jít. :-) No trošku přeskočím, jako zázrakem jsem to našel celkem rychle, ale zbylé dny u Korejců jsem se denně divil, jak jsem to mohl ten první den najít. Nikde žádné poutače a guest house byl schovaný v malé boční uličce.

Po probuzení následující den mě čekal první úkol, někde se najíst. Nechtěl jsem moc experimentovat, takže jsem šel hledat mekáč. :-)  Tam je alespoň nějaká záruka, že to tam budou mít napsané anglicky a budou tak i mluvit. No splnil se mi jen ten první bod, což moc nechápu. Takže jsem dostal ke snídani 3x kafe, 3x burger a 3x hash brown. Pak jsem to tam musel korigovat s nějakou korejkou za mnou ve frontě, který jsem to říkal anglicky a ona korejsky pokladní v mekáči. S plným žaludkem jsem šel udělat průzkum okolí, abych věděl co kde je. Jsem ubytovaný úplně v centru, takže to mám pešky všude kousek. První den jsem měl na zádech ještě batoh, tahal jsem si vodu a něco malého k jídlu. Jenže je to tu všechno levný, dá se říct, že stejně jako v ČR. Oproti Zélandu celkem rozdíl. Takže jsem si následující dny bral jenom peněženku. :-) Super pocit, když si můžu koupit, na co mám chuť a nemusím řešit, kolik co stojí. Takže kávičky ve Starbucks  apod. Nějakou náhodou jsem se pak dostal do velkého obchoďáku, kde se dali koupit základní potraviny a byly tam i restaurace. Následně jsem zjistil, že ten krámek je vlastně celej mrakodrap (vlezl jsem do něj z podzemí metrem) a má to 16. pater. :-) Ve třináctým patře měli u kavárny venkovní zahradu se stromy, lavičky a fontánu. No nebyla vůbec malá. Ven z mrakodrapu jsem vylezl normálně na ulici a opět jsem se ocitnul v úplně jiném světě. Po chvíli jsem pochopil, proč mám v mapě celou čtvrť v Soulu označenou jako „market“. Všude v ulicích byly značkové obchody a uprostřed každé milióny stánkařů s oblečením, suvenýry a dalšími drobnosti. Hlavně na neskutečně obrovské ploše, že by se mohli v pražských Holešovicích hodně stydět. Chtěl jsem už konečně ochutnat něco z jejich kuchyně, tak jsem se zastavil u stánku s jídlem. Zdálo se mi to jako krabí tyčinky obalované v testíčku. Ptám se té paní, jestli je to to, co si myslím. Ale hned mi došlo, že je to házení hrachu na zeď. Jen ukázala na rozsypanej čaj vedle na ceduli a pak zpět na jídlo. Jako, že to je ono. :-)  Tak jsem ji v duchu poděkoval, moc mi pomohla. Nicméně jsem si to stejně dal a celkem to ušlo. Znaven jsem se odebral zpět na pokoj, abych vymyslel program na zítra a koukám na nějaký film. 

Původní plán byla návštěva N Seoul Tower, ale i když bylo venku 26°C a jasno, tak byla lehká mlha. Nebylo by nic vidět, takže narychlo měním plány a jdu se podívat na historické paláce v severní části Soulu. Tam se mi líbilo a konečně jsem viděl něco typicky korejského. Sami se můžete přesvědčit v galerii. Nicméně mě to v tom třetím už moc nebavilo, protože to bylo všude na stejné brdo a člověk nepoznal rozdíl. :-) Ale byl to hezký celodenní výlet. Další den bylo opět hezké počasí, ale už bez mlhy. Takže jsem zrealizoval včerejší plán a šel se podívat k N Seoul Tower. Samotná věž stojí na kopci v parku, kousek od mého bydliště. Každopádně je vedro jako pr**e, takže nahoru jedu kabinkovou lanovkou. :-) Pod věží se občerstvuju klasicky ve fastfoodu a po zaplacení dostavám kolečko s displejem, kde je číslo. Mají tu trošku vychytanější systém vyřizování objednávek. Takže si jdu sednout ke stolu a po chvíli začne kolečko pípat, vibrovat a poskakovat po stole. To znamená, že mám připravené jídlo. Posilněn vyjíždím do horních pater Soulské věže, odkud je výhled na celé město, jsou tu restaurace a kavárny. Po řádném relaxu s kávou v ruce v několika stech metrech jdu přes celý park pěšky až domu a vymýšlím opět nějaké atrakce na zítra. Nakonec to vyhrála nejvyšší budova v Jižní Koree nazývaná „63 City“. Uvnitř se nachází 3D IMAX kino, mořský svět, muzeum voskových figurín a z 60 patra opět výhled na celý Soul. Zároveň jsem to spojil s projížďkou metrem, protože to bylo malinko z ruky. 

Takže program na celý den. Metro tady mají taky vychytané, kde je přes celé nástupiště z plexiskla udělaná stěna s dveřmi, které se otevřou až v době, kdy přijede metro. Takže tam psychicky narušené osoby mají méně možností, jak ukončit svůj život a metro jezdí včas. :-) Ještě jsem chtěl zmínit místní technologicky vyspělé obyvatelstvo. Značky jako Samsung a LG tu jsou domácí. Naprosto každý na ulici drží v ruce nejnovější smartphone, tablet, nebo nějakou televizi s anténkou. Mají tu 4G LTE síť, takže jejich mobilní internet je na lepší úrovni, než náš kabelový. Ráno cestou do práce má každý v uších sluchátka a v ruce právě jednu z hi-tech hraček. Dokonce i ženský nosí ipady jako přívěšek na klíče. Například takový Samsung galaxy note se nikomu nezdá jako velký telefon a ze značky Samsung je tu nejrozšířenější. Tím bych asi povídání o Jižní Koree zakončil.  

Auckland

29.4.2012 – 2.5.2012

Takže dovolená skončila a já řešil svoji budoucnost. Letenku směr domov jsem měl na 13. května, bez stop overu v Soulu, kam jsem se chtěl podívat.  Na zadku v Aucklandu se mi taky 14 dní sedět nechtělo, takže byla jediná možnost zajít do centra a pořešit to přímo s korean air, protože servis student agency je na moje poměry jaksi pomalý. Neozývají se mi skoro dva týdny. Už předem jsem věděl, že si musím za změnu data připlatit a ještě přihodit tisícovku za změnu typu letenku. Ta původní mi totiž neumožnovala se zdržet déle, než poletí první letadlo směr Praha. Suma sumárum mě to vyšlo na stejné peníze, jako kdybych dřepěl na Novém Zélandu do toho 13.5. a platil nájem za bydlení. Takže nebylo co řešit. Mohl jsem letět hned druhý den, ale to bylo moc na rychlo, takže jsem to nechal na čtvrtek ráno. (To bylo pondělí) Přece jenom jsem stále neviděl nic z Aucklandu a nějaký den navíc se bude hodit. Atrakce typu Mt Eden a One Three Hill jsme spojili s prohlídkami bydlení pro Katku, která na Zélandu ještě chvíli zůstane a bude se snažit vybojovat work permit. :-) Všechno to bylo v centru, resp. 30km z našeho baráku, tak jsme si udělali celodenní výlet. Původně jsem chtěl ještě na Sky Tower, což má být nejvyšší stavba na jižní polokouli. (informace z roku nevim) Každý mi ale říkal, že to samé je vidět i z Mt Edenu a navíc zadarmo. Proto jsem tuto věž vynechal. Foto v galerii.

Před odletem mě ještě čekalo trochu papírování. První bod, daňový úřad. Rád bych z nich dostal nějaké dolary, takže jsme vyplnili klasický formulář jako v ČR a já navíc další canc, protože opouštím Nový Zéland. Paní na přepážce chtěla i kopii letenky, kterou jsem samozřejmě neměl, tudíž jsem vyfasoval obálku a musel jsem jim to celé poslat poštou. :-) Takže ponaučení pro ostatní, kdo to čtete ze Zélandu.  Každopádně jsem rád, že jsme tam byli osobně. Paní nám lehce poradila u sporných bodů a snad to celé klapne. Já bych měl dostat prašule šekem, který mi pošlou poštou do ČR a pak si ho proplatím v bance. Druhý bod, zrušit účet v NZ bance.  To bylo snad ještě jednodušší a celá akce nezabrala ani 10 minut. Podepsal jsem jeden papír, všechny prachy dostal v hotovosti na ruku a odevzdal EFTPOS kartu.

Všechno klaplo, všechno se stihlo, všechno jsem viděl, takže můžu uzavřít kapitolu Nový Zéland a zítra v klidu sednout na letadlo směr Korea, kde si dám závěrečnou dovolenou před návratem do rodné vlasti.

Sheraton Fiji Resort

25.4.2012 – 28.4.2012

Už včera večer se udělalo konečně hezky. Obloha byla jasná a na ni spousty hvězd. To znamenalo i slunečný následující den, kdy jsme se zrovna museli přesunout do nového resortu. Takže místo opalování a koupání, budeme sedět asi v autobuse. Ještě sami nevíme, jak se dostaneme zpět do Nadi. Snad to nebude takové dobrodružství jako cestou sem. :-) S tím jsme se ale nechtěli smířit, takže jsme si dali budíka tuším na 6:00 hod, rychle do sebe naházeli snídani a šli stopovat k hlavní silnici. Předem jsme ale věděli, že bychom rádi jeli místním busem Sunbeamfiji. Bylo to jednoduché, protože je tady jen jedna „dálnice“ směr Nadi. Po pár minutách se opravdu na obzoru objevil náš transport. Mávnul jsem na něj rukou, velkou tašku jsme hodili dolu pod autobus do zavazadlového prostoru a naskákali dovnitř. Sedli jsme si za sebe, každý hezky k okýnku, abychom se pokochali místním životem cestou na ostrov Denerau. Poprvé jsme jeli v noci za úplné tmy, takže jsme nic neviděli. Cesta do centra města Nadi náš vyšla na 25 dolarů za oba i s dýškem. Z Nadi jsme jeli dalším busem, který nás za dolar vyklopil přímo u recepce v Sheratonu. Pro přehled je to i s cenami, protože jsme ušetřili 70% oproti první cestě. V Nadi byla skoro hodinová prodleva, ale to nám přišlo vhod, protože jsme se mohli podívat na místní tržiště a koupit nějaké ovoce. 

Nakonec se nám to podařilo a v Sheratonu jsme se hlásili lehce po poledni. Tady to už byla jiná káva. Po pár vteřinách hned přiběhla ženská s tácem, kde byly dvě skleničky vychlazeného džusu a navlhčené ručníky na osvěžení, dostali jsme karty od pokoje a místní poslíček nám vzal zavazadla, že je takovým tím golfovým vozítkem odveze až ke dveřím. :-) Bohužel jsme trochu spěchali, tak jsem je vzal sám. Chtěli jsme se co nejdřív dostat na sluníčko a svlažit se ve vodě. Jak to vypadá na pokoji popisovat nebudu, koukněte se na fotky v galerii. Moc jsme se tam po celou dobu pobytu nezdržovali, protože bylo venku nádherně. Sheraton je obrovský resort, který je rozdělený do několika částí. Každá má svoje restaurace, bazény a zázemí. Nikde se neplatí penězi, jen nahlásíte číslo pokoje a podepíšete účtenku, platí se pak celý účet v době odjezdu. To je samozřejmě super, akorát se pak člověk trošku diví, když mu to na konci sečtou. :-) My jsme se ale hlídali a zhruba věděli, jak si stojíme. Na začátek jsme si celý areál prošli, abychom věděli co kde je. Je to opravdový kolos, ve kterém jsou i obchody s jídlem, šperky, oblečením a po celém resortu prodávají místní domorodci svoje výrobky ze dřeva, kůže, apod. Člověk má všechno hezky po ruce. 

Konečně nastal čas na opalovací krém a relax s drinkem v ruce. Na tohle jsem stál měsíc a půl u dřezu s nádobím a těšil se na útratu těžce vydělaných peněz. :-) Hlavně jsme měli v oblibě bary, které jsou přístupné z bazénu, kde si pak svůj drink vychutnáte pěkně u stolečku ve vodě. Co víc si přát. Takhle nějak to probíhalo až do večera, kdy jsme měli poukázku do jedné z restaurací. Večeře probíhala formou bufetu, takže jsme se klasicky úplně přežrali. Museli jsme vyzkoušet všechno a že toho tam nebylo málo. Po večeři jsme udělali pár nočních fotek a šli spát. Zítra v 8:30 hod nás čekal před hotelem odvoz do přístavu Denarau, odkud poplujeme plachetnicí po okolních ostrůvcích.

Nejdřív jsme pluli takovou jachtou přes ostrovy South Sea, Bounty a Beachcomber, kde jsme ještě nabrali další lidi. Případně vysadili ty, kteří tam chtěli strávit dnešní den, nebo dovolenou, protože tam jsou také nějaké resorty. Na ostrově Mana na nás už čekala plachetnice a všichni s modrými pásky na ruce naskákali do malé lodičky, která nás k ní převezla. Zakempili jsme na přídi, kde nebylo moc lidí a hlavně tam byl suprový výhled. V ceně unlimited pivo, víno a nealko jako coca-cola, sprite, voda apod. v chladících boxech po celou dobu plavby. První zastávka byla tuším na ostrově Mondriki, kde jsme mohli šnorchlovat v křišťálově čisté vodě, skákat z plachetnice do vody a prostě si užívat té krásy kolem. Mezitím se už na lodi připravoval oběd. 

Takže nás hned po luxusním koupání, kdy nám pořádně vyhládlo, čekaly grilované dobroty. Ještě teď na to vzpomínám se slinami u pusy. :-) Na dalším ostrově jsme se zase zúčastnili „kava“ ceremoniálu, což je nápoj z pepřovníkové plodiny PIPER METHYSTICUM, který se rozdrtí ve vodě a vyvolení ho popíjí s náčelníkem vesnice. Vypadá to jako voda z Berounky a podobně to i chutná. :-) Před vyplutím místní ženy vyskládali na pulty svoje výrobky a my, turisti vyskládali dolary na dřevo. Samozřejmě ne všichni si něco koupili, ale ta možnost tu byla. Kdo chtěl, mohl se ještě vykoupat a zaskákat si z plachetnice. Pak jsme se už plachtili zpět do přístavu na ostrově Mana, kde jsme přeskočili na naší jachtu. S pár zastávkami jsme krátce před šestou večerní zakotvili v přístavu Denerau. Měli jsme i odvoz, ale rozhodli jsme se ještě podívat po krámech a šli zpět procházkou do Sheratonu.

Poslední den jsme se snažili nachytat bronz a dohnat tak první deštivé dny na Fiji. Místo oběda jsme si dali pár drinků s ananasem a zamluvili si radovánky na vodním skútru alias „jet ski“. Tohle mě lákalo na každé dovolené, akorát jsem si to nemohl dovolit. Hold práce v IT v ČR není tak dobře placená jako mytí nádobí na Novém Zélandu. :-) A bylo to super. Měli jsme zaplacený tandem a jeli ve dvou na jedné mašině. Zapomněl jsem se akorát zeptat, jaká je maximální rychlost, na budíkách jsem měl jen otáčky. Ale tipoval bych tak třeba 80 km/h. První minuty jsem si ho ošahával a ke konci jsem už nesundával ruku z plynu a dostával z něho maximum. Celá jízda utekla jako voda a z břehu na nás mával týpek, že je konec.  … Na večer jsme měli zamluvenou luxusní restauraci „Flying Fish“ u pláže. Vybrali jsme si stůl na takovém molu, kde nás obklopovala voda z obou stran. Jídlo jsme si dali hezky s předkrmem, což byly mořské plody a na závěr s máslo oříškovým dezertem. Hlavně jsme měli oba jako přílohu pečenou mrkvičku na medu. Bohužel jí bylo opravdu hodně, takže jsme vypadali jako králíci. I náš gay číšník si z nás dělal srandu. :-) Najedený opět na tři dny dopředu jsme se odkutáleli na pokoj. Ráno bude brzo vstávačka, už v 6:55 hod pro nás přijede odvoz na letiště. Tam jsme byli nakonec opravdu brzo, protože nám to letělo až v 10:00 hod. Čas jsme vyplnili po krámech v bezcelní zóně. V 9:20 byl „boarding time“ a my se naposledy rozloučili s rájem. Jo a seděli jsme u okýnka. :-) Speciálně jsme si o něj zažádali na check-inu.

Uprising beach resort

20.4.2012 – 24.4.2012

Musím zklamat všechny, co nám to přejí a ti co závidí, se můžou lehce radovat. Jsme tu pátý den a dalo by se říct, že většinu času spíš prší. Takže každou chvilku s modrou oblohou trávíme u vody a pořizujeme nové fotky. :-) Jinak jsme schovaný v bure, či restauraci na netu. Ten taky zrovna kvůli špatnému počasí vždycky nefunguje. Na druhou stranu musím říct, že se mi tu celkem dobře spí. Postel pohodlná, je teplo, oceán hezky šplouchá a do toho ještě prší. :-) Ale představoval jsem si to jinak. My jsme ještě celkem v klidu, ale letět sem přes půl zeměkoule na dovolenou z ČR za 80 papírů, tak si rovnou podřežu žíly. :-)

Zítra se stěhujeme zase na západní pobřeží ostrova Viti Levu do druhého resortu (Sheraton), kde snad bude více sluníčka. Na pozítří (26.4.) máme zamluvenou plavbu plachetnicí po malých ostrůvcích v pacifiku, tak by to nebylo od věci, kdyby bylo jasno.

To je tak suma sumárum to podstatné. Další příspěvek bude snad obsáhlejší, kde popíšu, jak to vypadá v luxusním resortu Sheraton, který patří do TOP 25 v Australasii.

Z dovolené na dovolenou

Letiště Fiji - Nadi

19.4.2012
Alias z Nového Zélandu na Fiji. Zabalili jsme si už včera, auto prodané, takže se nemusím na dovolené stresovat a už se jen těšit. Věci, které si nebereme s sebou  necháváme v autě Katky přímo na letišti. Je to hlídané parkoviště za 60 dolarů na 10 dní. Letí nám to v 13:15 hod z mezinárodního letiště v Aucklandu do města Nadi. Zprvu jsme se báli, že poletíme nějakým malým motorovým letadlem, ale už při rezervaci letenky jsme se dozvěděli, že to bude opět obří boeing 747-400, kterým jsem letěl z Korei na Zéland. Takže 400 pasažérů, skoro 390 tun. Všechno jsme měli jen elektronicky, takže na check-inu nastal menší problém, když jsme tam přiklusali jen s pasem v ruce. Paní za přepážkou chtěla letenky v papírové verzi. Začala nám vysvětlovat, kde si to můžeme vytisknout a po chvíli to prostě udělal sama. Takže nechápu, co to bylo za vystoupení. Nicméně jsme byli odbaveni a dostali palubní lístek. Ještě v Aucklandu jsme vyměnili Novozélandské dolary za Fijijské a šli k odletové hale.
Moc jsem toho nesnědl, možná menší cestovní horečka.  Takže jakmile do sebe všechno zapadlo, my prošli všemi kontrolami a už jen čekali na vstup do letadla, tak jsem dostal hroznej hlad. Následující minuty mě jen zajímalo, kdy letušky nastartují vozíky s jídlem a budou jezdit uličkami. Po pár minutách dostal každý papírový box, kde byl ultra-mini těstovinovej salát, nějaký chipsy/nachos a kuřecí tortilla ala KFC. Pro mě luxuska, zase jsem si pochutnal. Vedle mě přes uličku seděli Indové (Fiji je Indická kolonie z větší části), kteří nejí maso, kvůli těm svým náboženstvím.  Takže jim letuška tortillu sebrala, ale bylo mi blbý se hlásit, že to klidně docvaknu. :-) Hlad jsem měl jako vlk, i když jsem svůj boxík snědl. Ale co se týká nápojů, tak tam jsme se už nestyděli. Dali jsme si hezky gin s tonikem, víno, fijijske pivo, coca-colu a kafe apod. Letěli jsme jen necelé tři hodiny, takže brnkačka oproti tomu, co jsem musel absolvovat koncem minulého roku na Zéland (22 hodin ve vzduchu), že mě ani nestihly rozbolet záda.

Náš baráček na pláži

S menším zpožděním jsme před půl pátou odpolední dosedli na přistávací plochu v Nadi, prošli opět několika kontrolami a vylezli ven na čerstvý vzduch. Vlhkost 83%, takže byl člověk hned mokrej, ale hezky teplíčko oproti Novému Zélandu. Tady jsme měli menší trhlinu v našem plánu, protože Uprising beach resort byl vzdálený 140km od letiště a my nemáme žádný transport. Jsme už staří mazáci, takže jsme si řekli, že to pořešíme až na místě. Jen jsme věděli, že by směr hlavní město Suva měli jezdit nějaké autobusy, to nám určitě řeknou na informacích. Nejdřív se na nás sesypali taxikáři a nabídli nám odvoz za 150 dolarů až na místo. Prej výhodná nabídka. Možná tak pro ně, jinak samozřejmě předražený do nebes. Tři lidi nezávisle na sobě nám ale povídali (to jsou místní informace), že se máme postavit ven, autobus jede v půl šesté. Další nám říká v šest. Takže parádní info, venku žádná autobusová zastávka, natož jízdní řád. Kolem půl šesté opravdu přijel (to byl normální autobus, později pochopíte), ale bohužel jel úplně na druhou stranu. Tak čekáme, čekáme, šestá hodina pryč a začalo se pomalu stmívat. Rozhodli jsme se tedy pro taxík a usmlouvat cenu co nejníž to půjde. Přece jenom bychom rádi dneska spali, tam kde to máme zaplacený a ne na letišti. No a v tom přijela dodávka (zhruba pro 8 lidí) s nápisem Lautoka – Suva s vpředu sedícími Fiji týpky poslouchající „Regé“ na plný pecky. Ptám se ho, za kolik to bude do Pacific Harbour a on, že 20 dolarů pro každého. Super cena, takže jsme naskočili. Jezdíme chvíli po městě, řidič si sám hledal cestující na ulici, abychom nejeli poloprázdný (funguje to tady zajímavě). A pak se k nám dozadu otočil jeden z těch týpků, asi manager, který mluví trošku anglicky, protože řidič nevydal ani hlásku. Začal počítat sedadla a pak nám říká „Bohužel je tu 8 míst k sezení a vezeme jen vás dva, takže to bude za 180 dolarů“ Tak dělá si prdel? :-) Katka mu okamžitě kontrovala tím, že to jsme mohli jet taxíkem, že by nás to vyšlo skoro stejně, že oni jsou „veřejný autobus“ a nemůžou se takhle chovat. Manager mrknul na řidiče, pak hodil oko zpět na nás a povídá, že 100 dolarů. Tak mu na to říkám 80 babek až ke dveřím hotelu a jeli jsme dál. :-) 40 dolarů za osobu bylo celkem slušný, resorty si za vlastní odvoz účtují minimálně 50 dolarů a to je to v rámci města. My jsme jeli skoro na druhý konec ostrova.

Venkovní sprcha

Tohle se už celé odehrávalo za tmy a dali by jsme jim asi i těch 120 dolarů, protože nás už odvezli bůhví kam a tam jako nevím, co bychom dělali. Pár dní zpátky tady byly hrozné povodně (bylo zavřené i letiště) a venku to vypadalo, jako když jsme na dovolený v rozbombardovaným Iráku. Venku samej černej, rozflákaný silnice a baráky. Nakonec všechno dobrý a kolem 21:00 hod jsme byli u hotelu. Cesta trvala JEN 2,5 hod, protože se řidič asi včera koukal na formule 1. Vůbec neřešil dvě plný nepřerušovaný čáry, zatáčky kam neviděl a to, že jsme jeli po tmě, občas za deště. Ale všechny jsme předjeli. Jeli jsme vlastně pořád v protisměru, jen když jelo nějaký auto, tak se zařadil na svoji stranu.  :-) Celkem blázen.
V resortu jsme dostali klíče od Bure 6 (tak se nazývají jejich klasické baráčky) a lehce prozkoumali okolí a pláž. Sice byla tma, ale byli jsme tak nadšení, že se to nedá popsat, protože takový slova ve slovníku nemám. :-) Součástí bure je malá teráska s výhledem na moře, které je vzdálené asi jen 25m. Na písčité pláži před námi rostou palmy a další exotické dřeviny. Jenže to není taková ta palma pro turisty, ale kokosová. Takže na ní rostou kokosy. :-) V bure máme kuchyňku, kde je dřez, rychlovarná konvice, malá lednička, gauč s konferenčním stolečkem, velkou šatní skříň a dvě postele (jedna queen size a jedna single).

Restaurace

Nejvíc nás ale dostala sprcha. Ta je venku u zadního vchodu. Je to oválná místnost s průměrem zhruba 2 metry obložená bambusem, která nemá střechu! Uvnitř je malá dřevěná lavička s ministříškou, dlažba u vstupu a po stranách roste kapradí a palma!!! Prostě jako kdybych se sprchoval v džungli.  A celé je to večer hezky osvětlené, sprchujete se pod širákem. :-) Na přivítanou jsme si dali vlastní welcome drink, jelikož jsme v duty free shopu na letišti zakoupili gin a v hotelu následně 1,5L toniku. Já jsem se pak šel ještě projít na pláž a zkusit moře alespoň po kotníky. Našel jsem tam pár kokosů a nenapadlo mě nic lepšího, než s jedním mrsknout o palmu, abych se do něj dostal. :-) Překvapivě to šlo snadno a hned druhým úderem z něj začala téct kokosová šťáva. Takže jsem to do sebe vyklopil a šel se před spaním osprchovat do džungle. Jenom pro neználky, klasický kokos, který kupujete v obchodě je už oloupaný ze slupky a normálně je bílý/žlutý. Až tím, že leží nějakou dobu oloupaný, tak zhnědne do klasické chlupaté podoby, kterou všichni známe. Já jsem to do nedávna nevěděl. … Už se těšíme na zítra, až to tu uvidíme za světla.

Waitomo caves a Raglan

Ruakuri

10.4.2012 – 12.4.2012
No a pomalu se dostáváme k posledním atrakcím na Novém Zélandu. Do Aucklandu je to co by kamenem dohodil a před námi jen pár kilometrů. Čekali nás jeskyně Waitomo kousek od města Hamilton. Je to seskupení jeskyních útvarů na několika čtverečních kilometrech. Po návštěvě informačního centra jsme důkladně zkoumali všechny nabízené letáčky společností, které organizují výlety a nakonec vybrali průzkum jeskyně Ruakuri, která je výjimečná obrovským vstupem po točitém chodníčku do hloubky několika metrů. A také je to snad jediná jeskyně na Jižní polokouli, která je přístupná vozíčkářům. Přímo u „Íčka“ nás nabral minibus, který nás tam odvezl. Prohlídka trvala necelé dvě hodiny i s cestou tam a zpět. 

Glowworm

Byly tam u podlahy světelně označené místa, která symbolizovala možnost focení s bleskem (oranžová) a bez (modrá), takže máme alespoň pár nekvalitních fotek. :-) Celá tahle šaškárna je kvůli speciálnímu druhu novozélandských světlušek, kterým svítí zadeček. Larvy na své světlo lákají turisti (v jeskyni to pak vypadá, jako když se koukáte na noční oblohu plnou hvězd) a především potravu. Proto každé jiné světlo způsobí, že světluška zhasne. Těmito tvory jsou v jeskyně na Zélandu jedinečné, jinak je to klasika jako v Koněprusích v ČR. :-) Jako druhou jsme vybrali „Glowworm cave“ což je v překladu jeskyně se svítícími červy. Tady byla specialitka malá loďka, kterou jsme pluli ve tmě po řece, která protýká jeskyní a nad hlavami nám svítilo tisíce světlušek. Tady byl úplný zákaz fotoaparátů, takže mám jen pár fotek, kde vystupujeme z loďky na konci prohlídky. Za větší obnos peněz se můžete zúčastnit klidně i celodenního výletu včetně raftingu, slaňování apod. adrenalinových aktivit.
Abychom nebyli v Aucklandu moc brzo, tak jsme to vzali po západním pobřeží přes silnice 15 třídy (už jsem se trošku vztekal, když jsme jeli 15km po stěrku) až do Raglanu. Ten je proslulý ve světě surfařů, protože tu je tuším nejdelší levostranný příboj na světě, takže se při ideálních podmínkách na vlně projedete pár minut. 

Raglan, Manu bay

Natáčel se zde třeba film „Endless summer“ a to konkrétně v Manu bay, kde jsme spali. Nezmiňuju to jen tak, protože jsem tady dostal svoji první pokutu na Novém Zélandu.  Vůbec to bylo super, protože chcalo celej den a noc. Po příjezdu jsme si akorát stihli uvařit jídlo a pak už jen lilo. Takže jsme zalezli do auta a koukali na filmy. Otevřel jsem si flašku kapitána Morgana a Katka víno (samozřejmě tam byly cedule „Liquor ban“ – zákaz alkoholu) a „no camping“ včetně „no overnight stay“ a to tam měli navíc ještě kameru (ale byla namířená někam jinam). :-) Prostě nejhorší místo na spaní, který jsme si mohli vybrat. Takže nám ráno na okýnko klepal děda s lístečkem v ruce, že to máme za 40 dolarů (ještě, že tak) a ať se před odjezdem stavíme ve městě na Waikato Discrict Council, kde to můžeme zaplatit. Stálo to stejně jako v nějakém lepším kempu, tak jsme to moc nehrotili, zaplatili a zamávali Raglanu na rozloučenou.

Wellington, Egmont NP

Lanovka ve Wellingtonu

4.4.2012 – 7.4.2012
Záměrně jsme zvolili hned první středeční trajekt z Pictonu do Wellingtonu v 6:25 hod ráno, protože jsme chtěli mít celý den na prohlídku hlavního města Nového Zélandu. Další bonus byl, že to bylo o 40 dolarů levnější, než kdybychom jeli později. Pluli jsme lehce přes tři hodiny a před desátou dopolední jsme vyjeli na pevninu Severního ostrova. Wellington jsme už viděli v lednu, kdy jsme jeli cestovat po Jižním ostrově. Bohužel jsme ale neměli moc času a to málo jsme obětovali ve prospěch hledání vhodné mapy a dalších drobností ve warehousu. Z několika stran jsem slyšel, že národní muzeum zabere celý den, tak jsme se tam nehnali na pár minut a prohlídku nechali až na zpáteční cestu. A to bylo dnes. (4.4.2012) V muzeu jsme nakonec strávili kolem 3 hodin a bohatě nám to stačilo. Byly tu takové vychytávky, jako prožití zemětřesení v malé chatce na vlastní kůži, různé interaktivní obrazovky, kde se člověk mohl proklikat ke kýžené odpovědi, apod. Celé to bylo moderně zařízené a překvapivě zdarma. Budova má několik pater a to nejzajímavější bylo samozřejmě dole. Postupem vzhůru do dalších pater, byly exponáty méně a méně zajímavé. Ještě jsem se chtěl projet lanovkou (cable car), která šplhá po příkrém kopci od Lambton Quay na Kelburn. Nahoře je krásný výhled na celý Wellington a další zajímavosti na fotografování. Bohužel nám počasí moc nepřálo, chvíli poprchávalo, pak zase sluníčko, duha a tak pořád dokola. Takže jsme se moc nezdržovali, nasedli do červené lanovky a jeli zpět do centra. Celý Wellington jsme zakončili v McDonaldu na internetu. Ještě, že tu ty „hamburgrárny“ jsou, jinak by jste se ode mě dozvěděli prd. :-) Nevím, kde bych ten internet pořád honil. Takhle vidím žluté „Mc“ a mám jasno.

Mt. Taranaki (2518m)

Cestou na sever jsme jeli po hlavním tahu na New Plymouth, tzn. po západním pobřeží, které jsem ještě neviděl. Ne, že by tu bylo něco zajímavého, takže další zastávka byla až národní park Egmont/Taranaki. Asi naše poslední místo, kde zase vytáhneme trekové boty a půjdeme prozkoumat místní faunu a flóru. Původní plán byl jít kolem hory Taranaki a přespat v nějaké chatě po cestě. Bohužel dle dostupných map na informačním centru to vypadalo na min. 3 denní vycházku, takže jsme to celé smetly ze stolu a rozhodli se pro více jednodenních výletů. Jako první jsme zajeli na East Egmont (jedna ze tří přístupových cest do NP) a udělali okružní vycházku po okolí. Největší zajímavost byl asi závěsný most přes řeku. Jinak to byla pohoda s hodinovou pauzou na oběd a krásným výhledem na největší horu západního pobřeží Mt. Taranaki (2518m). Počasí nádherné, žádné stopy po podzimu. Druhý den jsme toho našlapali o poznání více. Zvolili jsme okruh na 7-8 hodin s návratem. Šlo se první 3,5 hodiny lesem, kde jsme museli brodit pár potoků, až jsme se dostali k chatě Lake Dive. Pa už to tak příjemné nebylo, protože se jen stoupalo vzhůru. Zprvu to bylo hezky lesem, kapradím a jak jsme se dostávali do větší nadmořské výšky, zeleň ubývala. Následovaly keře, keříky a na závěr už jen travina. Až jsme došli na další rozcestí, kde jsme lehce posvačili a po hřebenu pádili zpět. Po pár minutách mi malinko spadnul úsměv, protože přišla hrozná mlha, cesta v trávě nebyla vidět a my se orientovali hlavně podle dřevěných tyček, které tak nějak značily směr domů. Bohužel se v té hrozné mlze trochu ztrácely, ale naštěstí vše dobře dopadlo a my se vrátili včas a hlavně za světla k autu. Ještě ten den jsme se odměnili po 6 dnech kempem ve městě Opunake, které leží na „Surf Highway“, která lemuje celé západní pobřeží.