3.5.2012 – 9.5.2012
Před sebou jsem měl 12 hodin letu z Aucklandu do Soulu,
během kterého byl opět servis Korejců na výborné úrovni. Posun času byl ale jen
-3 hodiny, protože jsem se přemístil hlavně z Jižní polokoule na severní,
takže jsem žádné problémy neměl. Už při rezervaci hotelu přes portál
booking.com jsem poslal Mr. Chongovi info, že přijedu trošku později, jelikož
letadlo dosedne na přistávací plochu v Soulu plánovaně až kolem šesté
večerní. Chtěl dostat zprávu, kdybych přijel až po 20:00 hodině. Zároveň mi
doporučil autobus 6015, který jede z letiště až před hotel Sejong. To byla
nejbližší zastávka k hotelu/guest housu Alps Seoul, kde jsem měl složit
hlavu. Na letišti jsem ještě rychle vyměnil novozélandské dolary (NZD) za
korejské wony (KRW) a šel čekat na zastávku. Informace pro turisty tady fungují
na dobré úrovni, autobusy jezdí přesně podle jízdního řádu a důležité věci jsou
napsané jak korejsky (rozsypaný čaj), tak anglicky. Měl jsem sice nějakou mapku,
kterou jsem vyfasoval na letišti Incheon, ale tam bylo centrum Soulu hodně nahrubo.
Žádnou velkou přípravu jsem na Zélandu neprodělal a teď jsem vlastně nevěděl,
kam mám jít. :-) No trošku přeskočím, jako zázrakem jsem to našel celkem
rychle, ale zbylé dny u Korejců jsem se denně divil, jak jsem to mohl ten první
den najít. Nikde žádné poutače a guest house byl schovaný v malé boční
uličce.
Po probuzení následující den mě čekal první úkol, někde se
najíst. Nechtěl jsem moc experimentovat, takže jsem šel hledat mekáč. :-) Tam je alespoň nějaká záruka, že to tam budou
mít napsané anglicky a budou tak i mluvit. No splnil se mi jen ten první bod,
což moc nechápu. Takže jsem dostal ke snídani 3x kafe, 3x burger a 3x hash
brown. Pak jsem to tam musel korigovat s nějakou korejkou za mnou ve
frontě, který jsem to říkal anglicky a ona korejsky pokladní v mekáči. S plným
žaludkem jsem šel udělat průzkum okolí, abych věděl co kde je. Jsem ubytovaný
úplně v centru, takže to mám pešky všude kousek. První den jsem měl na
zádech ještě batoh, tahal jsem si vodu a něco malého k jídlu. Jenže je to
tu všechno levný, dá se říct, že stejně jako v ČR. Oproti Zélandu celkem
rozdíl. Takže jsem si následující dny bral jenom peněženku. :-) Super pocit,
když si můžu koupit, na co mám chuť a nemusím řešit, kolik co stojí. Takže
kávičky ve Starbucks apod. Nějakou
náhodou jsem se pak dostal do velkého obchoďáku, kde se dali koupit základní
potraviny a byly tam i restaurace. Následně jsem zjistil, že ten krámek je
vlastně celej mrakodrap (vlezl jsem do něj z podzemí metrem) a má to 16. pater. :-) Ve třináctým patře měli u kavárny venkovní zahradu se stromy, lavičky a
fontánu. No nebyla vůbec malá. Ven z mrakodrapu jsem vylezl normálně na
ulici a opět jsem se ocitnul v úplně jiném světě. Po chvíli jsem pochopil,
proč mám v mapě celou čtvrť v Soulu označenou jako „market“. Všude v ulicích
byly značkové obchody a uprostřed každé milióny stánkařů s oblečením,
suvenýry a dalšími drobnosti. Hlavně na neskutečně obrovské ploše, že by se
mohli v pražských Holešovicích hodně stydět. Chtěl jsem už konečně
ochutnat něco z jejich kuchyně, tak jsem se zastavil u stánku s jídlem.
Zdálo se mi to jako krabí tyčinky obalované v testíčku. Ptám se té paní,
jestli je to to, co si myslím. Ale hned mi došlo, že je to házení hrachu na
zeď. Jen ukázala na rozsypanej čaj vedle na ceduli a pak zpět na jídlo. Jako,
že to je ono. :-) Tak jsem ji v duchu
poděkoval, moc mi pomohla. Nicméně jsem si to stejně dal a celkem to ušlo.
Znaven jsem se odebral zpět na pokoj, abych vymyslel program na zítra a koukám
na nějaký film.
Původní plán byla návštěva N Seoul Tower, ale i když bylo
venku 26°C a jasno, tak byla lehká mlha. Nebylo by nic vidět, takže narychlo
měním plány a jdu se podívat na historické paláce v severní části Soulu. Tam
se mi líbilo a konečně jsem viděl něco typicky korejského. Sami se můžete
přesvědčit v galerii. Nicméně mě to v tom třetím už moc nebavilo,
protože to bylo všude na stejné brdo a člověk nepoznal rozdíl. :-) Ale byl to
hezký celodenní výlet. Další den bylo opět hezké počasí, ale už bez mlhy. Takže
jsem zrealizoval včerejší plán a šel se podívat k N Seoul Tower. Samotná
věž stojí na kopci v parku, kousek od mého bydliště. Každopádně je vedro
jako pr**e, takže
nahoru jedu kabinkovou lanovkou. :-) Pod věží se občerstvuju klasicky ve
fastfoodu a po zaplacení dostavám kolečko s displejem, kde je číslo. Mají
tu trošku vychytanější systém vyřizování objednávek. Takže si jdu sednout ke
stolu a po chvíli začne kolečko pípat, vibrovat a poskakovat po stole. To
znamená, že mám připravené jídlo. Posilněn vyjíždím do horních pater Soulské
věže, odkud je výhled na celé město, jsou tu restaurace a kavárny. Po řádném
relaxu s kávou v ruce v několika stech metrech jdu přes celý
park pěšky až domu a vymýšlím opět nějaké atrakce na zítra. Nakonec to vyhrála
nejvyšší budova v Jižní Koree nazývaná „63 City“. Uvnitř se nachází 3D
IMAX kino, mořský svět, muzeum voskových figurín a z 60 patra opět výhled
na celý Soul. Zároveň jsem to spojil s projížďkou metrem, protože to bylo
malinko z ruky.
Takže program na celý den. Metro tady mají taky vychytané,
kde je přes celé nástupiště z plexiskla udělaná stěna s dveřmi, které se
otevřou až v době, kdy přijede metro. Takže tam psychicky narušené osoby
mají méně možností, jak ukončit svůj život a metro jezdí včas. :-) Ještě jsem chtěl zmínit místní technologicky vyspělé
obyvatelstvo. Značky jako Samsung a LG tu jsou domácí. Naprosto každý na ulici
drží v ruce nejnovější smartphone, tablet, nebo nějakou televizi s anténkou.
Mají tu 4G LTE síť, takže jejich mobilní internet je na lepší úrovni, než náš
kabelový. Ráno cestou do práce má každý v uších sluchátka a v ruce právě
jednu z hi-tech hraček. Dokonce i ženský nosí ipady jako přívěšek na
klíče. Například takový Samsung galaxy note se nikomu nezdá jako velký telefon
a ze značky Samsung je tu nejrozšířenější. Tím bych asi povídání o Jižní Koree
zakončil.
