 |
| Lanovka ve Wellingtonu |
4.4.2012 – 7.4.2012
Záměrně jsme zvolili hned první středeční trajekt z Pictonu do Wellingtonu v 6:25 hod ráno, protože jsme chtěli mít celý den na prohlídku hlavního města Nového Zélandu. Další bonus byl, že to bylo o 40 dolarů levnější, než kdybychom jeli později. Pluli jsme lehce přes tři hodiny a před desátou dopolední jsme vyjeli na pevninu Severního ostrova. Wellington jsme už viděli v lednu, kdy jsme jeli cestovat po Jižním ostrově. Bohužel jsme ale neměli moc času a to málo jsme obětovali ve prospěch hledání vhodné mapy a dalších drobností ve warehousu. Z několika stran jsem slyšel, že národní muzeum zabere celý den, tak jsme se tam nehnali na pár minut a prohlídku nechali až na zpáteční cestu. A to bylo dnes. (4.4.2012) V muzeu jsme nakonec strávili kolem 3 hodin a bohatě nám to stačilo. Byly tu takové vychytávky, jako prožití zemětřesení v malé chatce na vlastní kůži, různé interaktivní obrazovky, kde se člověk mohl proklikat ke kýžené odpovědi, apod. Celé to bylo moderně zařízené a překvapivě zdarma. Budova má několik pater a to nejzajímavější bylo samozřejmě dole. Postupem vzhůru do dalších pater, byly exponáty méně a méně zajímavé. Ještě jsem se chtěl projet lanovkou (cable car), která šplhá po příkrém kopci od Lambton Quay na Kelburn. Nahoře je krásný výhled na celý Wellington a další zajímavosti na fotografování. Bohužel nám počasí moc nepřálo, chvíli poprchávalo, pak zase sluníčko, duha a tak pořád dokola. Takže jsme se moc nezdržovali, nasedli do červené lanovky a jeli zpět do centra. Celý Wellington jsme zakončili v McDonaldu na internetu. Ještě, že tu ty „hamburgrárny“ jsou, jinak by jste se ode mě dozvěděli prd. :-) Nevím, kde bych ten internet pořád honil. Takhle vidím žluté „Mc“ a mám jasno.
Záměrně jsme zvolili hned první středeční trajekt z Pictonu do Wellingtonu v 6:25 hod ráno, protože jsme chtěli mít celý den na prohlídku hlavního města Nového Zélandu. Další bonus byl, že to bylo o 40 dolarů levnější, než kdybychom jeli později. Pluli jsme lehce přes tři hodiny a před desátou dopolední jsme vyjeli na pevninu Severního ostrova. Wellington jsme už viděli v lednu, kdy jsme jeli cestovat po Jižním ostrově. Bohužel jsme ale neměli moc času a to málo jsme obětovali ve prospěch hledání vhodné mapy a dalších drobností ve warehousu. Z několika stran jsem slyšel, že národní muzeum zabere celý den, tak jsme se tam nehnali na pár minut a prohlídku nechali až na zpáteční cestu. A to bylo dnes. (4.4.2012) V muzeu jsme nakonec strávili kolem 3 hodin a bohatě nám to stačilo. Byly tu takové vychytávky, jako prožití zemětřesení v malé chatce na vlastní kůži, různé interaktivní obrazovky, kde se člověk mohl proklikat ke kýžené odpovědi, apod. Celé to bylo moderně zařízené a překvapivě zdarma. Budova má několik pater a to nejzajímavější bylo samozřejmě dole. Postupem vzhůru do dalších pater, byly exponáty méně a méně zajímavé. Ještě jsem se chtěl projet lanovkou (cable car), která šplhá po příkrém kopci od Lambton Quay na Kelburn. Nahoře je krásný výhled na celý Wellington a další zajímavosti na fotografování. Bohužel nám počasí moc nepřálo, chvíli poprchávalo, pak zase sluníčko, duha a tak pořád dokola. Takže jsme se moc nezdržovali, nasedli do červené lanovky a jeli zpět do centra. Celý Wellington jsme zakončili v McDonaldu na internetu. Ještě, že tu ty „hamburgrárny“ jsou, jinak by jste se ode mě dozvěděli prd. :-) Nevím, kde bych ten internet pořád honil. Takhle vidím žluté „Mc“ a mám jasno.
 |
| Mt. Taranaki (2518m) |
Cestou na sever jsme jeli po hlavním tahu na New Plymouth, tzn. po západním pobřeží, které jsem ještě neviděl. Ne, že by tu bylo něco zajímavého, takže další zastávka byla až národní park Egmont/Taranaki. Asi naše poslední místo, kde zase vytáhneme trekové boty a půjdeme prozkoumat místní faunu a flóru. Původní plán byl jít kolem hory Taranaki a přespat v nějaké chatě po cestě. Bohužel dle dostupných map na informačním centru to vypadalo na min. 3 denní vycházku, takže jsme to celé smetly ze stolu a rozhodli se pro více jednodenních výletů. Jako první jsme zajeli na East Egmont (jedna ze tří přístupových cest do NP) a udělali okružní vycházku po okolí. Největší zajímavost byl asi závěsný most přes řeku. Jinak to byla pohoda s hodinovou pauzou na oběd a krásným výhledem na největší horu západního pobřeží Mt. Taranaki (2518m). Počasí nádherné, žádné stopy po podzimu. Druhý den jsme toho našlapali o poznání více. Zvolili jsme okruh na 7-8 hodin s návratem. Šlo se první 3,5 hodiny lesem, kde jsme museli brodit pár potoků, až jsme se dostali k chatě Lake Dive. Pa už to tak příjemné nebylo, protože se jen stoupalo vzhůru. Zprvu to bylo hezky lesem, kapradím a jak jsme se dostávali do větší nadmořské výšky, zeleň ubývala. Následovaly keře, keříky a na závěr už jen travina. Až jsme došli na další rozcestí, kde jsme lehce posvačili a po hřebenu pádili zpět. Po pár minutách mi malinko spadnul úsměv, protože přišla hrozná mlha, cesta v trávě nebyla vidět a my se orientovali hlavně podle dřevěných tyček, které tak nějak značily směr domů. Bohužel se v té hrozné mlze trochu ztrácely, ale naštěstí vše dobře dopadlo a my se vrátili včas a hlavně za světla k autu. Ještě ten den jsme se odměnili po 6 dnech kempem ve městě Opunake, které leží na „Surf Highway“, která lemuje celé západní pobřeží.
