 |
| Christchurch, město kontejnerů |
1.4.2012 – 3.4.2012
Z Lake Tekapa jsme zamířili rovnou do největšího města na Jížním ostrově a to do Christchurch. Ještě kdysi dávno jsem chtěl vidět tu slavnou katedrálu, která je asi největším lákadlem v tomto městě. Teď to tam ale vypadá jako po zemětřesení a to doslova. Za poslední půl rok tam bylo asi 3x a z té krásné stavby zbyly jen základy. Vůbec je celé centrum oplocené a člověk se nikam nedostane. Já nevím, vypadá to tam jak ve filmu „Den poté“. Byli jsme tam navíc v neděli odpoledne, takže nikde ani živáčka. Na každém rohu prázdné, zkrachovalé krámky, cihly a vzpomínky na zesnulé. Místní lidé se to snaží vyřešit transportními kontejnery, ze kterých udělali nové obchody, viz. foto v galerii. Připadá mi, že se už ani nikomu nechce nic opravovat, protože Christchurch leží na místě, kde může přijít další zemětřesení kdykoliv. Za poslední dobu si toho prožili dost, a kontejnery jsou lehce přemístitelné a hlavně plechové, takže přežijí i případné další otřesy. Ani to nevypadá tak špatně. Za chvíli se bude Christchurch přezdívat „Město kontejnerů“ a zase tam bude proč jezdit. :-) Teď je to město duchů. Hlavně, že tam byl otevřený Pack’nSave, kde jsme potřebovali zase po několika týdnech doplnit zásoby jídla na cesty. Takže jsme se ani moc nezdrželi a pokračovali dál na sever, do možná jednich z nejznámějších termálních lázní na Novém Zélandu a to Hanmer Springs.
Z Lake Tekapa jsme zamířili rovnou do největšího města na Jížním ostrově a to do Christchurch. Ještě kdysi dávno jsem chtěl vidět tu slavnou katedrálu, která je asi největším lákadlem v tomto městě. Teď to tam ale vypadá jako po zemětřesení a to doslova. Za poslední půl rok tam bylo asi 3x a z té krásné stavby zbyly jen základy. Vůbec je celé centrum oplocené a člověk se nikam nedostane. Já nevím, vypadá to tam jak ve filmu „Den poté“. Byli jsme tam navíc v neděli odpoledne, takže nikde ani živáčka. Na každém rohu prázdné, zkrachovalé krámky, cihly a vzpomínky na zesnulé. Místní lidé se to snaží vyřešit transportními kontejnery, ze kterých udělali nové obchody, viz. foto v galerii. Připadá mi, že se už ani nikomu nechce nic opravovat, protože Christchurch leží na místě, kde může přijít další zemětřesení kdykoliv. Za poslední dobu si toho prožili dost, a kontejnery jsou lehce přemístitelné a hlavně plechové, takže přežijí i případné další otřesy. Ani to nevypadá tak špatně. Za chvíli se bude Christchurch přezdívat „Město kontejnerů“ a zase tam bude proč jezdit. :-) Teď je to město duchů. Hlavně, že tam byl otevřený Pack’nSave, kde jsme potřebovali zase po několika týdnech doplnit zásoby jídla na cesty. Takže jsme se ani moc nezdrželi a pokračovali dál na sever, do možná jednich z nejznámějších termálních lázní na Novém Zélandu a to Hanmer Springs.
 |
| Hanmer Springs |
Každý nám to doporučoval, že jsou úžasné a já nevím co ještě, tak jsme si řekli OK, zkusíme. Chtěli jsme tam pobýt celý den, tak jsme se z Christchurch přesunuli až přímo do vesničky Hanmer Springs, kde jsme v jedné z bočních slepých uliček přenocovali. Ráno jsme si v klidu koupili kávu, posnídali, zabalili si věci a před jedenáctou vlezli dovnitř. Jako nebylo to tam špatný, ale už jsem v pár termálech na NZ byl (placených i volně v přírodě), takže jsem z toho tak vykulenej nebyl. Super to musí být asi v zimě, kde jsou okolní hory zasněžené a vy si lebedíte venku v teplé vodě. My jsme měli úplně jasno, slunečno a vůbec nebylo poznat, že je už podzim. Nicméně jsem za celý den z vody skoro nevylezl a měl jsem varhánky i na druhé straně ruky, což jsem ještě neviděl. :-)
Ještě ten den večer jsme se přiblížili zpět, z vnitrozemí k pobřeží, před město Kaikoura. Původní plán byl na zítra zamluvit výlet lodí, kde se dají pozorovat kosatky, velryby a delfíni. Jenže jsme se ráno probudili do deště a takové polohnusné počasí panovalo celý den. Chvíli pršelo, pak zase vykouklo sluníčko a na nějakou plavbu lodí to moc nevypadalo. Tak jsme si řekli, že ušetříme těžce vydělané peníze a budeme pokračovat dál. No dál, na Jižním ostrově už toho moc není, jen město Blenheim, kde je náš starý známý Pepa z Aucklandu. Napsali jsme mu SMS, nakoupili nějaká piva a dohodli si sraz v Grovetownu. On tam náhodou potkal další Čechy, kteří dnes přijeli na Jižní ostrov a po chvíli se ještě přidali Habešáci (další parta z ČR, z Mladé Boleslavi) a celkem slušně jsme popili. Vybrali jsme si super den, Pepa vstával do práce ve 4:00 hod ráno a my jen o chvíli později, ve 4:45 hod, protože nám jel trajekt do Wellingtonu v 6:25 hod z Pictonu. Check-in je hodinu předem a autem z Blenheimu to taky zabere tak 20 minut. Žádnej med. Kolem jedenácté se to ještě trošku vyhrotilo, protože po 22:00 hod nesměl být na backpackeru/hospodě nikdo cizí, tak dostal Pepa od majitele Damiana trošku vyhubováno. Habešáci zrovna přivezli z baráku steaky a teď takováhle zpráva. No co, hodili jsme to rychle na pánev, Josef k tomu udělal plechovkový chilli con-carne , který bylo mimochodem naprosto luxusní a všem chutnalo víc než tuhé steaky. :-) Dopili zbytky a šli spát. Původně jsme měli přespat na parkovišti u backpackeru, ale s tím večerním hrotem nám bylo oznámeno, že musíme i tak Damianovi zacvakat nějaký doláče. Parkoviště neparkoviště. To se nám samozřejmě nelíbilo, tak jsme naložili dva Habešáky (Radek a Íčko), že se vyspíme u nich před barákem na zahradě. To byla taky pěkná blbost, protože barák, ve kterém bydlí, patří tomu samému majiteli, jako backpacker/hospoda, kde jsme byli celý večer. :-) Rozloučili jsme se s klukama a začali se soukat do auta před „Habeš housem“. Co čert nechtěl, než jsem tam stačil zalézt i já, přijel Damian (majitel) a začal tam na nás trošku „fuckovat“. Usoudili jsme, že tam asi stát nesmíme. Tak jsme jeli na zašívačku, kterou nám zprvu doporučil Pepa. Tu jsme samozřejmě nenašli, takže jsem to pak ohnul do první boční uličky, kde jsme se na chviličku před ranní cestou do Pictonu vyspali.
Ještě ten den večer jsme se přiblížili zpět, z vnitrozemí k pobřeží, před město Kaikoura. Původní plán byl na zítra zamluvit výlet lodí, kde se dají pozorovat kosatky, velryby a delfíni. Jenže jsme se ráno probudili do deště a takové polohnusné počasí panovalo celý den. Chvíli pršelo, pak zase vykouklo sluníčko a na nějakou plavbu lodí to moc nevypadalo. Tak jsme si řekli, že ušetříme těžce vydělané peníze a budeme pokračovat dál. No dál, na Jižním ostrově už toho moc není, jen město Blenheim, kde je náš starý známý Pepa z Aucklandu. Napsali jsme mu SMS, nakoupili nějaká piva a dohodli si sraz v Grovetownu. On tam náhodou potkal další Čechy, kteří dnes přijeli na Jižní ostrov a po chvíli se ještě přidali Habešáci (další parta z ČR, z Mladé Boleslavi) a celkem slušně jsme popili. Vybrali jsme si super den, Pepa vstával do práce ve 4:00 hod ráno a my jen o chvíli později, ve 4:45 hod, protože nám jel trajekt do Wellingtonu v 6:25 hod z Pictonu. Check-in je hodinu předem a autem z Blenheimu to taky zabere tak 20 minut. Žádnej med. Kolem jedenácté se to ještě trošku vyhrotilo, protože po 22:00 hod nesměl být na backpackeru/hospodě nikdo cizí, tak dostal Pepa od majitele Damiana trošku vyhubováno. Habešáci zrovna přivezli z baráku steaky a teď takováhle zpráva. No co, hodili jsme to rychle na pánev, Josef k tomu udělal plechovkový chilli con-carne , který bylo mimochodem naprosto luxusní a všem chutnalo víc než tuhé steaky. :-) Dopili zbytky a šli spát. Původně jsme měli přespat na parkovišti u backpackeru, ale s tím večerním hrotem nám bylo oznámeno, že musíme i tak Damianovi zacvakat nějaký doláče. Parkoviště neparkoviště. To se nám samozřejmě nelíbilo, tak jsme naložili dva Habešáky (Radek a Íčko), že se vyspíme u nich před barákem na zahradě. To byla taky pěkná blbost, protože barák, ve kterém bydlí, patří tomu samému majiteli, jako backpacker/hospoda, kde jsme byli celý večer. :-) Rozloučili jsme se s klukama a začali se soukat do auta před „Habeš housem“. Co čert nechtěl, než jsem tam stačil zalézt i já, přijel Damian (majitel) a začal tam na nás trošku „fuckovat“. Usoudili jsme, že tam asi stát nesmíme. Tak jsme jeli na zašívačku, kterou nám zprvu doporučil Pepa. Tu jsme samozřejmě nenašli, takže jsem to pak ohnul do první boční uličky, kde jsme se na chviličku před ranní cestou do Pictonu vyspali.
